Reborn || ObiRin || Naruto cz ff

VIII. Pokoj pro dva?

 První pension, ke kterému jsme dorazili, byl naprosto obyčejný japonský domek se zdobenou zahradou osvětlenou lampiony, se spoustou malých rybníčků, fontánek a kvetoucích sakur.  Nebe už bylo černočerné, poseté hvězdami, avšak vzduch zůstával příjemně teplý. 

  „Tady by to šlo, ne?" Broukla jsem směrem k maskovanému muži, který mi dělal celý den společnost. Byl to první člověk, jemuž jsem se dokázala aspoň z části otevřít. Otočila jsem se jeho směrem. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě jistým způsobem nepřitahoval. Mohl za to tajemno? Kdo ví.

„Asi ano." Odpověděl a zamířil dovnitř, ale jeho kroky byly nejisté. Zvědavě jsem jej pozorovala, jak se snažil nahlédnout dovnitř domu, zatímco se podezřele pomalu blížil ke vchodu. Bál se snad, že tam někoho potká? Třeba kolegy z jeho skupiny? 

„Takhle tam nikdy nedojdeš." Plácla jsem ho po zádech, když jsem ho míjela cestou dovnitř a pobaveně jsem se ušklíbla. Slyšela jsem za sebou odfrknut, ale zanedlouho už byl vedle mě, uvnitř penzionku.

 Vybavení bylo velmi decentní, stejně tak i dekorace. Pár květin, obraz vodopádů a pult, za nímž se usmíval postarší recepční. S Tobim jsme ho pozdravili a začali se ptát na ubytování, jeho možnosti a ceny. Ty byly naštěstí přijatelné, takže jsme se rozhodli, že tady na noc zůstaneme.

„Pokoj pro dva?"  Pozvedl obočí recepční a já ztuhla. Cítila jsem, jak se mi do tváři vkrádal ruměnec, zatímco jsem nad tím přemýšlela. Líbilo by se mi být v jeho přítomnosti víc, strávit s ním dalších několik hodin a hlavně jsem chtěla nahlédnout pod jeho masku. Jeho postava byla vysoká, svalnaté, měl neskutečně přitažlivý hlas a krasné havraní vlasy. Ale jak vlastně vypadal? 

Ačkoli bych to ráda zjistila, všechny tyhle myšlenky jsem zahnala. Stejně tak jako on, bych i já musela odhodit krycí masku, tedy líčení, které skrývalo fialové znaky na mé tváři. Stejně tak by bylo vidět i tetování pečetě na mé ruce, což by byl ještě větší problém.

  „Ne..." Odpověděla jsem a snažila se na sobě nedat znát zklamání.   „Dva jednolůžkové." Čekala jsem, jestli Tobi něco nenamítne, ale marně. Mlčel, čekajíc na klíč od svého pokoje a já přesvědčovala sama sebe, že mě jeho nezájem nemrzí.

 Když nám je recepční podal, zamířili jsme do patra. I kdyby mi má drobná tajemství nebránila v tom, být s ním na jednom pokoji, stejně bych to odmítla. Nebyla jsem ten typ ženy, co trávil noc s mužem, kterého sotva poznala. Ale přeci jen...

Do hlavy se mi vkrádaly myšlenky, jaké by to bylo, kdyby mě jeho svalnatým tělem znovu objal, zatímco bychom usínali. Kdyby mě ukryl před celým světem, tak jako cestou sem.

 Zastavili jsme se před dveřmi našich pokojů, jež dělila jen úzká chodba. Povzdychla jsem si a usmála se na Tobiho, který mě zpoza masky pozoroval.

„Dobrou noc, Tobi." Zašeptala jsem, zatímco se mě zmocňovala únava.

„Dobrou noc, Tsubaki."  Odpověděl mi tichým hlasem a přistoupil ke mě. Bylo to jen jemné gesto, jen krátké pohlazení po mých vlasech, co úplně stačilo k tomu, aby mé srdce o kus poskočilo. Aby se krev v mém těle rozproudila, nabitá energií a aby se mé břicho zaplnilo roztančenými motýlky. Jeho dlaň jsem cítila ve vlasech ještě několik chvílí potom, co zmizel za zavřenými dveřmi svého pokoje. 

Když jsem se konečně vzpamatovala, vlítla jsem do pokoje a práskla za sebou dveřmi, jako nevychované děcko. Co se to se mnou děje? Nemůžu se takhle cítit ohledně někoho, koho sotva znám. Ale přeci jen tu bylo něco, co mě k němu přitahovalo. 

Spěšně jsem odlíčila všechen ten krycí make-up a rozplácla se na postel, s pohledem upřeným do stropu. V hlavě jsem měla jediné...

...toho maskovaného muže.

  ~ ~~ 

Ráno jsem se probudila promrzlá na kost, jelikož okno v mém pokoji netěsnilo zrovna nejlépe a v noci byla přeci jen zima. S povzdechnutím jsem se oblékla do letních šatů, spletla si vlasy a jako každé ráno jsem pracně zakryla fialové znaky a pečeť pod líčení. Upřímně? Nesnášela jsem to. Ale neměla jsem moc na výběr, pokud jsem chtěla zůstat na živu.

Jakmile jsem ze sebe udělala člověka, který nevzbuzoval nejmenší dojem, že by byl ninja, vyšla jsem ven. Celé tělo mě únavou bolelo, takže jsem se do drobné jídelny v přízemí plížila jako duch. Nandala jsem si na talíř pár sendvičů a zamířila ven na terasu.

Bylo to krásné. Všude okolo byly ony rybníčky, které jsme objevili už včera večer, ale až teď jsem mohla vidět koi kapry plovoucí uvnitř nich a sakurové kvítky vznášející se na klidné hladině. Celá zahrada kvetla a hýřila nejrůznějšími barvami. Svět tady vypadal mnohem mírumilovnější, než doopravdy byl.

  „Dobré ráno." Ozval se za mnou mužský hlas a tlukot mého srdce okamžitě poskočil. Nadšeně jsem se otočila za sebe, abych pohlédla na maskovaného muže, oblečeného ve stejném černém hábitu, jako včera.

  „Dobré." Usmála jsem a on si přisedl, avšak vůbec nevypadal uvolněně. Působil ostražitě, jakoby snad čekal, že mu něco naliju do pití. „Děje se něco?" Zeptala jsem se opatrně, zmatená, jestli se v noci něco přihodilo.

„Říkala jsi, že nejsi ninja." Ucedil ledovým hlasem, načež se podíval na svou snídani, koláčky, které nedotčeně ležely na talíři.

  „Nejsem." Zalhala jsem, i když jsem tušila, že to bylo marné.  Musel o mě něco zjistit, jinak by se takhle z ničeho nic neptal. Vkradl se snad v noci do mého pokoje?

„Používala jsi lékařské ninjutsu." Pokračoval dál. Mohla jsem dokonale cítit ten obrovský knedlík, co se mi udělal v krku. Měla bych mu říct pravdu? Myslím, že jsem se stejně omylem prokecla a zmínila se, že jsem z klanu Katsura.

Klid. Zachovej klid.

„Můj klan je z Mlžné, ale můj otec vesnici opustil, aby ochránil matku. Naučil mě několik lehkých ninjutsu, abych se mohla vyléčit, kdyby se mi náhodou něco stalo. Není lehké nést jméno Katsura." Zašeptala jsem s pohledem zabodnutým kdesi mezi rybníčky, aby neviděl nejistotu v mých očích. Moje srdce bilo jako splašené, ale sama jsem nedokázala určit proč. Nechtěla jsem se s ním hádat? Nebo jsem se ho bála?

  „To bylo jedno z těžkých lékařských ninjutsu, které by se děcko na léčení rozbitých kolen neučilo." Zasyčel. Krev v mých žilách se naprosto zastavila.

„Já... Já nevím, co je to za nin-" Začala jsem, ale jeho ostrý tón mě přerušil. „Přestaň lhát!" Okřikl mě. Napětí, které se mezi námi mi utvořilo by se dalo krájet.  

  „Já nelžu." Trvale jsem na svém, ale můj hlas už dávno nezněl tak přesvědčivě, jak by měl. Tobi si toho samozřejmě všiml, zpoza jeho masky se ozvalo zavrčení.

„Co jsi zač?!" Prudce mě chytil za ruku, kterou pevně stiskl. Obličej se mi zkřivil bolestí, ale on stisk nepovoloval.

___

Pozn. Obito nemá hábit s rudými mraky, protože jsme v době, kdy Sasori ještě žije a on tak není oficiálním členem Aktasuki.

Jak se kapitola a příběh líbí?

vote a comment potěší!