Konec cesty.
Je na konci cesty. Nikdy by ji nenapadlo, že dojde až sem. Že dojde na konec toho všeho. Že dojde na konec jeho.
Drží v ruce dopis, který mu chtěla předat, přečíst, šeptat do větru. A přitom naposledy sledovat jeho modré oči, kterými by se na ní díval. Naposledy cítit jeho dech na svém zátylku, naposledy cítit jeho vůni.
Dívka stojí na konci cesty, vlasy rozcuchané větrem. Před ní se rozprostírá krajina, která čelí silnému větru a rozbouřenému moři.
Z kapsy vytáhne dopis, který napsala cestou na toto místo. Na konec té cesty. Začne projíždět očima co všechno napsala. Je toho strašně moc, tohle by nezajímalo ani stromy, kterým to chtěla číst. Natož jeho.
Otočí dopis na druhou stranu na které je závěr toho dopisu. Dvě věty. Nakonec ji dojde, že na té celé popsané stránce vůbec nezáleží.
,,Nikdy tě nepřestanu milovat, protože neexistuje nikdo kdo by překonal tebe a to jak jsem cítila jen vedle tebe. Promiň.", přečetla šeptem do větru.
Déšť a nebo možná slzy začali text postupně rozpíjet, až z něj zbyla jen černá šmouha.
Omlouvala se mu za to co cítí. Cítila se tak strašně moc provinile.
O to těžší pro ni bylo rozloučit se s ním. Nemohla mu to všechno povědět, protože ho to nezajímalo. Protože už tady pro ni neexistoval a proto to musela šeptat stromům a větru.
Milovala ho, už ho nikdy nesměla vidět a ona pro něj přestala existovat. Už neznal její jméno, nevěděl jak vypadá, nezajímalo ho co říká.
A ona zatím nemohla zapomenout na jeho modré oči během toho co dopis pustila z ruky a nechala ho plout po větru směrem k moři.
