Sedí na kopci kam vyběhla. Prší, oblohá se blýská. Začíná ji být zima, ale ona to miluje. Miluje nechat stékat déšť po své tváři, nechat déšť máčet její dlouhé vlasy. Miluje jak blesk na moment rozsvítí celou oblohu. Miluje to tak jak miluje jeho.
Je to cit, který je těžko pochopitelný. Když ho potkala, všichni kluci kolem ní slyšeli jen ,,Ne!". Nic jiného od ni neznali. Ale on přišel a její ne vymazal. Změnil ho na ano.
Teď tady po takové době od jejího prvního ano, které mu řekla sedí sama.
Zavírá oči a stejně vidí jak se s nim smála. Stejně cítí každý jeho dotyk, každý jeho culení se na ni. Zase cítí jeho teplo, když ji objal a opřel o auto.
Miluje ho. Vždy ho milovala. Nikdy to k nikomu necítila, nikdy to nikomu neřekla, ale tohle nejde změnit. Už spolu nejsou několik týdnů, ale ona ten pocit má stále v sobě.
To co k němu cítila se začalo vzdalovat, protože ho už neměla. Bylo to hodně vzdálené a byly chvíle kdy si už myslela, že všechno zmizelo. Ale ve chvíli, kdy ji zase objal věděla co cítí. Co cítila tenkrát, pak znovu zas a zas, co cítí i teď.
Je to strašně moc silný pocit a ty slova ji přijdou tak málo. Její miluju tě je to silné obejmutí, které nechce aby končilo. Je to pohled, kterým sleduje jeho modré oči, je to smích kterým se s ním směje. Je to pusa na dobrou noc, je to starost kterou o něj nesmí mít, jsou to ty slova která mu vypráví než usne.
Jeho poslední obejmutí v ní zanechalo víc, než čekala. Možná proto, že to bylo naposledy. A nebo možná proto, že ji to chybělo. Že ji chybělo tohle jeho já.
,,Sakra!", zakleje při vzpomínce na něj.
Nadechne se a doufá, že se výdechem každá vzpomínka na něj odejde.
Nikdy to nezmizí. To je na tom to nejhorší. Nikdy.
