Stál tam. Strašně moc pršelo, byla tma, ticho a jen světlo z pouliční lampy prozrazovalo, že je to on. Mezi námi asi desetimetrový rozestup. Byli jsme si tak blízko, přesto tak daleko.
Stáli jsme naproti sobě, a mně se chtělo křičet, jak strašně moc bych ho měla nenávidět. Za to všechno. A on jen tiše přikyvoval, jako kdyby věděl co bych chtěla vykřičet do našeho temného ticha.
Možná se i bál, že to doopravdy cítím. Možná se i doopravdy bál, že ho nenávidím.
,,To není nenávist.", zašeptala jsem tak tiše, že to snad ani nemohl slyšet. Ale slyšel. Udělal dva kroky blíž ke mně a pak se zastavil. Jako kdyby si nebyl jistý, jestli to co jsem řekla bylo vlastně pozitivní. A jestli neuteču dříve, než se přiblíží ještě víc.
,,Tak co to je?", zoufale se zeptal.
Mlčky jsem si ho prohlížela. Měl na sobě ten jeho zranitelný výraz, který jsem viděla jen párkrát v životě. Jeho modré oči výrazně svítily a i když byla tma, přesně jsem věděla jak se mu zkrabatilo čelo starostí.
,,Já nechci, aby ses přibližoval blíž.", řekla jsem dost nejistě. On nejistotu v mém hlase musel slyšet.
V tu chvíli udělal další dva kroky blíž ke mně.
,,Zapomeň na mě.", řekla jsem už sebejistěji.
,,A ty jsi na mě zapomněla?", zeptal se.
Mlčela jsem. Dlouho jsem mlčela a on došel až ke mně. Byl ode mě najednou jen pár centimetrů.
,,Odpověz mi. A ty jsi na mě zapomněla?", zeptal se znovu.
Cítila jsem jeho cigaretovou vůni, cítila jsem jeho teplo, i když bylo chladno.
Zrychlil se mi tep.
,,Jsi moc blízko.", zašeptala jsem.
Zamračil se. Už ho naštvalo, že neodpovídám na položenou otázku.
,,A ty moc daleko.", řekl chladně.
Byl moc blízko, tak strašně moc. A já jeho přítomnost nezvládala. Musela jsem si neustále dokola opakovat, že mě nemiluje a proto musím zůstat silná. Ublížilo by to jen mně, nikomu jinému.
Odhrnul mi pramínek vlasů z obličeje a políbil mě. Nejdříve jen dost jemně, a pak si mě k sobě přitáhl pevně.
,,Nezapomněla.", odpověděl za mě mezi polibky. A já cítila, jak se škodolibě pousmál.
Slyšela jsem, jak mi rozum odchází. Byla jsem zase ztracená. V něm, v nás a v tom, jak moc ho potřebuji.
Věděla jsem, že zase odejde. Že vždycky, úplně vždycky odejde. Odejde pryč a daleko ode mě.
A že i když teď líbá mě, zítra bude líbat jinou. Zítra nebudu existovat, a zmizím stejně, jako do zítra vyschnou dnešní kapky deště, které teď dopadají na naše rty.
Věděla jsem, že musím utéct. Že mu tohle už nesmím nikdy dovolit.
,,Miluju tě.", řekla jsem se slzami v očích.
Poodstoupil ode mě, prohlížel si mě, jako kdybych se zbláznila.
,,Zbláznila! Z tebe. Z nás.", chtěla jsem křičet, ale mlčela jsem.
,,Promiň.", řekl a odešel.
Odešel dříve, než nastal zítřek.
A já už nečekala. Nečekala jsem, až se zase vrátí.
A i když jsem nečekala, seděla jsem na lavičce, kde jsme spolu poprvé promluvili a i když si na ni vedle mě sedali jiní kluci, všem jsem musela říct, že tady už je obsazeno, že vedle mě už není místo. A toužila po klukovi v černých kalhotech, který přišel, začal zvracet a nikdy nezůstal, i když jsem ho potřebovala. Tak strašně moc.
A tak se příběh s lavičkou uzavřel. Byla prázdná, přesto obsazená. Navždycky.
