Démon

145 14 0
                                    

Mám svého démona a je semnou všude. Není v mé hlavě a už vůbec není v mém srdci. Ale i přesto je tady. Je tady a já díky němu skoro nespím.
Můj démon způsobil, že si díky němu přijdu nahá, i když oblečená jsem. Jsem schovaná, ale i tak každý díky němu ví co si myslím. Slyší mé myšlenky, cítí mé chtíče a vidí každý kousek mě.
Nenávidím ten odhalený pocit. A tento démon se živí mou nenávistí, smutkem a hněvem. Živím ho, i když si strašně moc přeji nechat ho umřít hlady.
Kdykoli cítím pocit štěstí, přijde a začne po něm šlapat. Šlape po něm dost důkladně. Zašlapává každý kousek po kousku, dokud mu nedám nakonec to co chce. Můj hněv.
Bojuji s ním, ale on vede. Vždy vedl. Vždy věděl jak mě uzemnit a jak mi zničit i poslední kousek štěstí, který jsem si schovala hluboko do sebe a myslela si, že ho nikdy nenajde. Našel. Vždy ho našel a vždy ho také zníčil.
Tento démon to nedělá z nenávisti, dělá to z lásky. On mě miluje a proto tady neustále je. Jeho způsob lásky je zvrácený, ale je to jediný způsob který zná.
Škrtí mě tak silně a dlouho, že nemohu popadnout dech, ztrácím barvu a já doufám, že to tímto skončí. Že to skončí a s mým životem odejde i on. Nikdy to nedokončí. Vždy těsně před mým posledním pokusu o nádech mě pustí a nechá mě žít.
,,Prosím, ukonči to.", žádám ho pokaždé kdy odhaluje mé já celému světu a já jsem zase nahá.
Ale on nepřestává, užívá si to a já každým pokusem o zabití ho cítím jak ztrácím sílu bojovat. Ztrácím jí a stojím tu bezmocně nahá. Každým pokusem přemoci ho se cítím ještě více bezmocněji a hledám beznadějně bezpečí, do kterého bych se před ním alespoň na chvíli schovala. Před ním a před celým světem.
Je všude. Každé mé bezpečí ničí stejně jako mé štěstí. Vždy, když najdu lék, on mě nakazí něčím jiným.
Potřebuji jen kousek někoho, kdo bude stát předemnou, kdykoli budu nahá. Kousek někoho, kdo mi dá kousek bezpečí a můj démon ho nikdy nenajde. Kdo mě obejme a v tu chvíli zmizí, i když jen na okamžik. Někoho, kdo ustojí jeho šlapání po mém štěstí a nenechá ho mi ho vzít. Někoho, kdo tady bude i když se bude snažit můj démon nakazit i jeho.
Našla jsem to. Našla jsem kousek bezpečí do kterého se mohu na pár okamžiků schovat a cítit se zase oblečená. Někoho, při jehož obejmutí vím, že teď a tady s námi ten démon není. Že sem nemůže. Že jsem v bezpečí. Že tohle je ten můj kousek, kde nademnou nemá žádnou moc. Že najednou neexistuje a že sem si mohu ten kousek štěstí schovat a bude nezničen, nenakažen. Protože on by to nedovolil. Kousek, kde mohu dýchat a nejsem škrcena.
Jenže jak dlouho bude trvat, než tenhle démon najde i ten poslední kousek mého bezpečí. Kdy ho najde, zničí a já budu zase bez úkrytu, a bezmocně nahá. Jak dlouho mu to bude trvat?

Dvě tvářeWhere stories live. Discover now