Vítr.
Byl můj vítr, který kdykoli přivál tak odnesl vše co mohl.
Byl stejně nevyzpytatelný, stejně silný, stejně jemný, stejně proměnlivý.
Jednou mě ovanul jako jemný, příjemný větřík, jednou přišel nečekaně jako orkán, který odnesl vše dobré. Jednou odešel a to bezvětrno bylo mučivé. Potřebovala jsem ten vánek na své kůži jako jsem potřebovala kyslík.
Když zase dorazil, zavál mi po mé nahé kůži až do husí kůže. Cuchal mi vlasy, jemně mě hladil po krku, stehnu a svlékal mě.
Byl vítr, který si vzal všechno mé oblečení, všechnu mou zranitelnost, mé srdce.
Nechala jsem ho ve své přítomnosti vát, protože jsem ten vítr milovala. Potřebovala jsem cuchat vlasy, potřebovala jsem ho jako oživení mého životního vzduchu.
Byl větrem do mých plachet, byl větrem v korunách stromů, byl větrem pro můj větrný mlýn.
Byl to vítr, který mou lásku svou silou rozdmýchával a svou slabostí hasil.
Bez toho vánku jsem stála na jednom místě a čekala kdy mi přestane scházet. Kdy zapomenu sílu jeho chladna. Kdy budu znát už jen bezvětrno. Kdy mě nebude nic ovíjet, nebude se dotýkat mé kůže a mých rtů. Kdy zapomenu jak si hrál s mými vlasy. Jak v teple chladil a v zimě hřál.
Chtěla bych ho na sobě nechat vát napořád. Chtěla bych, aby mi sušil ty slzy, které způsobil svou silou.
Chtěla bych svůj vítr.
