Spousta písmen je kolem nás a my je nedokážeme správně poskládat. Tápeme, hledáme, zkoušíme, kazíme, nenacházíme.
Říkáme, že víme co chceme a přitom nevíme. Hledáme to slovo co je pravá láska, ale které to je?
Hledáme na špatných místech, skládáme ze špatných písmen. Věty které nevedou dál, nedávají smysl. A naše srdce to chtějí. Snaží se složit to co potřebují.
Je to jako když hraju scrabble. Chybí mi jen jedno písmeno, abych složila navždy. Chybí mi jen jedno písmeno, abych složila slovo láska. Ale nechybí mi žádné písmeno, pro to abych složila nevěra, zrada, nebo rozchod.
Čekám na jeho tah, na jeho písmena. Na jeho doplnění mých slov, na doplnění chybějících písmen, abych nemusela prohrát, nebo táhnout slovem rozchod.
Nechci prohrát, chci být vítěz. Chci poskládat slova, která chci a ne které mi přišli pod ruku náhodou. Vylosovala jsem si je asi jako jeho. To, že on bude klukem, který mě tolik dostane bylo asi tolik pravděpodobné, jako, že jsem si vytáhla dvakrát X.
To, že mi bude nevěrný bylo asi tak pravděpodobné, jako když mi nepřijde žádná samohláska.
A i tak všechnu pravděpodobnost narušil.
Nejde mi to. Nedokážu složit to co chci. Jsem naštvaná, unavená z toho hledat ty správná písmena. Celou hru zahazuji, všechna písmena se rozletí po místnosti.
Jdu k němu a prostě ho políbím. Kašlu na tuhle hru a i tu hru mezi námi. Nikdo nikdy nebude vítěz, a nikdo nikdy nebude poražený. Nechci znát výsledek hry, protože se bojím prohry. Bojím se zjistit, že nikdy nepřestal a nepřestane. Že nikdy nepochopil význam slov láska a věrnost. A že mě nikdy nebude milovat tak jako já jeho.
Políbím ho a položím na zem. Držím jeho tvář v dlaních a miluju jeho vůni. Chci ho, i bez složených písmen.
Až se oba zase z té země zvedneme, budu po něm zase chtít doplnit ta písmena, která mi chyběla. Budu po něm chtít nemožné. Možná kdyby cítil každou mou slzu za jeho špatná písmena, možná by začal skládat slova správně. Ale teď mi stačí tohle.
Na zemi se z rozletěných písmen složilo slovo důvěra. Kdo teď podváděl? On, já, nebo život?
