ZAKLÍNAČ Nová éra

Kapitola třináctá

Rianon při přípravě večeře sledovala Geralta za oknem. Ten si vzal na zahradu za dům svůj meč a ve své zbroji cvičil bojové výpady. Obratně se otáčel s čepelí mířenou na neviditelného nepřítele a bodal do prázdného prostoru. Chvílemi předváděl i různé akrobatické kousky, třeba parakotouly.
Ria umývala nůž od masa, když se ozval zvonek. Měla to jen tak tak, že se neřízla, když sebou při tom trhla.
Návštěva?! Kdo by se tu mohl objevit? Přemýšlela a vykoukla opět  na Geralta. On zvonek také zaslechl a hleděl na ní skrze sklo. Jen kývla hlavou a mávla rukou na znamení, že se nazvaného brzy hosta zbaví.
Cestou ke dveřím si ještě utírala ruce, když se ozvalo netrpělivé zaklepání.
"Už jdu, už jdu!" křikla a otevřela.
"Rio, překvápko!" objevil ve dveřích blonďák se zářivým úsměvem.
"Ahoj!" Rianon jednou rukou objala svého nejlepšího přítele Dericka.
S Frederickem Samsonem se dívka znala už od dětství, kdy společně navštěvovali tutéž školku a později i školu. Tenkrát byl Derick, jak mu přátelé říkali, malý, pihovatý a ani ne moc hezký chlapec. Puberta ale vzala za své a z Dericka vyrostl pěkný kluk, ke kterému i Rianon musela trochu vzhlížet, kvůli jeho výšce.
Když se procházeli parkem, nebo městem, Ria pozorovala, jak se za ním mnohé dívky zálibně otáčí, zářivě usmívají, nebo flirtovně pohazují vlasy, přičemž se ztrácí v jeho nebeských očích. Rianon to ale nikdy nevadilo a nikterak nežárlila. Ona totiž Dericka nikdy nedokázala vidět jinak, než jako nejlepšího kamaráda a skoro bratra, kterého nikdy neměla. A stejně tak to cítil Reed, až na to, že on vyrostl s dalšími třemi sourozenci.
"Jak ses měl v tom,..." Rianon se úporně snažila vzpomenout si, kam to vlastně Derick tentokrát jel na pracovní cestu. Diky své práci už navštívil tolik míst a mnohé z nich opakovaně, že Ria už trochu ztrácela prehled o tom, kde se vlastně její kamarád zrovna nachází.
"V Budapešti. Za celou dobu ses mi ani neozvala a na maily odepisuješ jen ve zkratkách a holých větách!" zatvářil se vyčítavě.
"Měla jsem teď dost jiných starostí," zamumlala na svou obranu.
Derick to bezeslov přešel a záhy se usmál: "Přece ti tu nebudu vyprávět mezi dveřma," už si zouval boty a chystal se zamířit do kuchyně, jak to měl vždy ve zvyku.
Rianon Derickovo suverénní chování jindy nevadilo. Mezi nimi to tak prostě chodilo, nikdo neohlašoval návštěvy a ani se neptal, jestli může vejít. Byli si dost blízcí.
Ria se ale tentokrát trochu zhrozila možného setkání Dericka s Geraltem a rychle svého kamaráda v chodbě předběhla. V kuchyni okamžitě vyhlížela cvičícího Geralta za oknem, ale ten byl ten tam. Venku po něm zůstal jen vyšlapaný plácek na trávě.
Rianon zaslechla Derickův hlas z předsíně: "Hmm, tady je ale vůně!"
"To je snad pro celý regiment, ne?" Reed už stál u dveří a ukazoval na mísu plnou jídla, "Čekáš nějaké hosty?"
"No, mám tu zrovna návštěvu."
"Aha, a koho?" zeptal se zvědavě.
"Hm, dal by sis večeři?" zamluvila jeho otázku.
"No jasně, kde všichni jsou?" stejně se nenechal odbýt.
V tu chvíli ze svého pokoje tiše vystoupil Geralt. Už na sobě neměl ani zbroj a své meče také někde ukryl. Zaklínač v modré košili a černých kalhotech vypadal jako normální, ničím nezajímavý muž. Nezajímavý, dokud jste mu z blízka nepohlédli do tváře. Pak jste totiž mohli spatřit mnoho drobných jizviček a jednu větší, která vévodila Geraltově levé tváři.
"Zdravím, blonďáku!" rýpl si hned zprvu zaklínač.
Derick na něj jen ohromeně hleděl, div ne s pusou dokořán. Znal povídky i hry Zaklínač, s Rianon o tomto světě často se zápalem diskutovali. Podoba muže stojícího před ním byla nesporná.