ZAKLÍNAČ Nová éra

Kapitola dvanáctá

Geralt se oblékl do pohodlných černých kapsáčů a mechově zeleného trička. Ria ho měla v oku, vše mu perfektně sedělo. Už mu chyběly pouze boty.
Zaklínač přistoupil těsně za dívku a chvíli, aby si ničeho nevšimla, nasával vůni jejích vlasů. Pak si rychle bral zpátky svůj starý oděv.

"Boty si vem zatím své, neodhodlala jsem se tipnout tvou velikost, tak je koupíme spolu." otočila se Rianon s úsměvem.
Než zaklínačovi vybrali pohodlné boty, oba už měli pořádný hlad. Byl krásný, slunečný den a tak se Rianon rozhodla pro velký piknik v městském parku.
Zrovna dožvýkávali poslední kousek koláče, tedy spíš už jem Geralt. Rianon byla dávno plná a jen zasněně sledovala radostné dětské dovádění na nedalekém hřišťátku.
Geralt také sledoval děti, když najednou pohlédl na Riu sedící mu po boku: "Proč ještě nemáš děti? A jakto, že žiješ sama?"
"Já, no... " Rianon na Geralta zaskočeně pohlédla. Nevěděla, proč se jí na to tak náhle ptá. A Geralt čekal na odpověď.
"Prostě jsem do té doby nepotkala takového může, se kterým bych si mohla být jistá, že je ten pravý. Víš, v našem světě je docela normální, že se nevdáváš ve čtrnácti a v pětadvaceti už nemáš kupu dětí," usmála se pobaveně.
Zaklínačovi neuniklo slovní spojení, že dívka do té doby nikoho nepotkala. Do jaké doby? Mohlo to být do onoho společného setkání v lese? Nevěděl, ale i tak se odhodlal k nečekanému kroku. Musel sebrat víc odvahy, než když se chystal na lešije.
Ria jen koutkem oka zahlédla, jak se Geralt najednou pohnul směrem k ní. Nestihla nic udělat a už byla v sevření jeho náruče. Cítila, jak se zaklínačova neoholená tvář otřela o tu její.
"Rianon," zašeptal její jméno, "Děkuju. Za vše. Za tvou pomoc!"
Zaklínač cítil tolik emocí, jako nikdy předtím. Dlouhou dobu o všem přemýšlel. Myslel na všechny dívky, které poznal před Rianon. Myslel hlavně na Yennefer, jeho dobrou přítelkyni a kdysi milovanou čarodějku. Vzpomínal na city, které k Yenn cítil, ale které byly pouhým výplodem jednoho zbrklého přání od džina zavřeného v láhvi.
Tehdy si myslel, že to byla opravdová láska. Že tak má vypadat a tak se při ní má cítit. Když ale před nějakou dobou to přání společně s Yennefer zrušili, aby zjistili, co je doopravdy pojí. Jestli opravdu láska, nebo snad jen dobré přátelství posilené kouzlem, tenkrát pocítil, jak mu něco chybí. A to ho opravdu překvapilo. Zaklínač byl přesvědčen, že čarodějku opravdu miluje. Ale bohužel, byl to jen chtíč a nic víc, nic vyššího a ušlechtilého.
Ale teď, tentokrát to věděl, že tohle je láska. Bylo to jiné, než s Yennefer a všemi ostatními. Džin dokázal vyčarovat pouze chabou iluzi pravé lásky a osudového spříznění.
Zaklínač mimoděk v duchu proklel onoho džina za jeho neschopnost a politoval všechny, kteří mu někdy vysloví svá přání.