ZAKLÍNAČ Nová éra

Kapitola pátá

„Mohla bys mi prosím ukázat cestu k městu?" zeptal se Geralt zvažujíce své možnosti.

Ria bez okolků odpověděla: „Jo, jasně, stejně jsem chtěla jít domů a směr je stejný," a vykročila směrem k cestě. Nebo si to alespoň myslela. V lese totiž začínala být docela tma.

„Kde máš vlastně Klepnu?" zeptala se znenadání. Zaklínače to ale zarazilo. Jak mohla tahle dívka znát jméno jeho koně? Vzápětí si to ale vysvětlil baladami svého přítele, mistra Marigolda. Ten děj svých písní často čerpal ze zážitků zaklínače Geralta. Bard rád zpíval o milostných pletkách, což Geraltovi přišlo příliš osobní, ale psal i o bojích a hrdinství. Při tom si Marigold rád příběh přikrášlil a zveličil, především co se samotného básníka týkalo.

„Ta zůstala ve Vrbicích, vesnici, kde jsem přijmul kontrakt. Je to ale chytrý kůň. Vždy se vrátí do posledního ustájení. Neztratí se!" trochu se pochlubil svým výcvikem. Klisnu tak naučil proto, že když se splašila, doběhla na místo poslední přijaté zakázky. Geralt se po vykonané práci vždy vracel pro odměnu a Klepnu si vyzvedl.

„Jasně," zasmála se a v šeru vedla dál zaklínače lesním porostem.

„Houby!" skoro až zděšeně vykřikla Rianon znenadání.

Zaklínač nechápal: „Cože?"

„Zapomněla jsem tam košík s houbama. Položila jsem ho v tom křoví, u menhiru."

„Počkej tady, doběhnu ti pro něj!" nabídl se Geralt.

„Ne, ne, vím, že zaklínači vše dělají pro odměnu, a kdo ví, co bys po mně potom chtěl!" usmála se Rianon a svůdně poklopila řasy. Vyrazili na cestu zpátky, sebrali plný košík, a když se vrátili přibližně k místu, kde se předtím zastavili, byla okolo už úplná tma. Ria začínala zakopávat o kořeny a kameny, ale stále nenašla cestu.

„Geralte," řekla mu za chvíli, „Omlouvám se, že tu tak bloudíme, ale prostě nic není vidět!" a jako na důkaz svých slov upadla na zem přes další kořen.

„Au!"

„Jsi v pořádku?" pomáhal Geralt Rianon vstát.

„Jo, ale zrovna dnes si jako na potvoru necham mobil doma. Ach jo!" zanadávala si, že si ani nemá čím posvítit. Geralt zaslechl to divné slovo, ale nechtěl vypadat hloupě a tak se neptal.

„Takhle to dál nejde. Ty nic nevidíš a já zase nevím kudy jít," rozhodl se a kdyby nebyla taková tma, Rianon by si mohla všimnout, jak se mu zablýsklo v očích. Pozvedl ruku, prsty zkřížil do znamení Igni a nad dlaní mu vzplál malý oheň. Okolí se rozsvítilo a Geralt mohl jen zahlédnout náhlé překvapení až zděšení v Rianoniných očích.