ZAKLÍNAČ Nová éra

Kapitola sedmá

„Město je tímhle směrem!" ukázala Rianon rukou dál po proudu řeky, která se vinula po okraji palouku.
Zaklínač jí hleděl do očí a jen sotva znatelně kývl.
„Víš, je už hodně pozdě. Měl by ses vyspat. Sama si musím dost myšlenek urovnat a ráno bych ti asi ráda něco řekla," snažila se Ria opatrně připravit Geralta na skutečnost, že není v Redanii, ani žádné podobné zemi, kterou znal.
„Máš pravdu. Stejně bych musel čekat do rána, než mě vpustí do města," klekl si na zem pod strom a vypadal, že se chystá ulehnout.
„Ty chceš spát tady? Takhle?" trochu hloupě se Ria podivila.
„Zajisté," usmál se, "Mým slamníkem je měkký mech a přikrývkou hvězdné nebe," pokusil se o trochu poezie, kterou odkoukal od Marigolda.
„Víš, neber si to nějak osobně, tvoje postel je určitě pohodlná, ale nechceš do rána zůstat u mě? Můj dům je kousek odtud, stejným směrem jako město," opatrně formulovala nabídku.
Rianon kdysi zdědila útulný malý domek kousek za městem, poblíž řeky. Dostala ho po své pratetičce, která se velmi podobala Rianon. Jak vzhledem, tak i svým zalíbením v přírodě. S domkem Ria dostala i bohatou bylinkovou zahrádku, kterou dodnes udržovala ve stejném duchu.
Zaklínač se hned zase postavil: „Přece neodmítnu svou průvodkyni a nenechám ji v noci samotnou."
Rianon si nebyla jistá, jestli byl Geraltův záměr, aby jeho věta vyzněla dvojsmyslně. Raději nad tím moc nepřemýšlela a po boku se spolu vydali k jejímu domovu.
Zanedlouho už Ria vedla Geralta zahrádkou a rovnou s ním zamířila do pokoje, který kdysi patřil pratetičce, nyní však vybaveného jako pokoj pro hosty. Když ho prováděla domem, nerozsvěcovala světla, aby si zaklínač zbytečně nevšímal moderního nábytku a spotřebičů. Rianon byla velmi unavená a vysvětlování chtěla nechat až na příští ráno.
„Geralte," oslovila zaklínače do ticha, „Tady je postel, vyspi se a ráno prosím zůstaň v pokoji. Postarám se o tebe. Hlavně nikam neodcházej!" zdůraznila.
Zaklínač překvapen jejím přáním a naléháním jen přikývl, ale to Ria nemohla v naprosté tmě vidět, přestože stála přímo před ním.
„Geralte, neodejdeš?" naléhala vyžadujíce odpověď.
Zaklínač si uvědomil, že jako obyčejný člověk dívka nemohla vidět jeho přikývnutí: „Ano, nikam nepůjdu," zasmál se a mimoděk se svými prsty dotkl dívčiny dlaně.
Pro Riu byl ten dotek velmi příjemný, ale vzápětí se vzpamatovala, rychle popřála zaklínači dobrou noc a odebrala se do svého pokoje.
Když si lehla, ještě jakou dobu pozorovala oknem měsíční srpek na temné obloze a přemýšlela o všem, co se stalo a co se asi ještě stane.