Druhá hvězda

❄️23. prosince❄️

Den před Štědrým dnem a zároveň den Vánočního vystoupení. Marinette se na tenhle den těšila jako nikdy, ale nyní se nacházela ve své posteli s kruhama pod očima, rudýma očima a unavená, jako nikdy. Téměř celou noc probděla a probrečela. Chvílemi dost silně uvažovala, jestli nespáchá sebevraždu, ale na to nebyla dost silná, aby si dokázala ublížit. Jediná věc, na kterou se zmohla, bylo nehybně ležet v žalu, bolesti a zklamání. Dveře od pokoje zamkla už včera večer, takže i když na ni Emilie nebo Adrien klepali, bylo jim to k ničemu. Marinette ani nemrkla. Jediná chvíle, kdy otevřela dveře bylo, když jí Nathalie donesla oběd, kterého se stejně nedotkla. Pak byla líná dveře zamknout, ale o tom ostatní nevěděli.
Po celou dobu měla před sebou vizi té fotografie v pekárně. Ten zesnulý pár, to byli její OPRAVDOVÍ rodiče. Rodiče, které nikdy nepotkala a ani nikdy nepotká. Její život nestál za nic. Už jí vytáčelo, jak jí neustále cinkal mobil s upozorněními, že jí napsal Luka, takže ho nakonec vypla. Díky tomu si ani hudbu nemohla pouštět. A takhle strávila téměř celý den. Byla naprosto bez života.

Blížil se čas, kdy by se měla začít připravovat na vystoupení a sejít se s Lukou a mistrem Philippe v parku. To se ale nestalo. Marinette to nedokázala uvnitř obrovského, nyní i zamlklého sídla Agrestů vydržet. Oblékla se do teplého a co nejpotišeji a nejnenápadněji se vytratila ven. Měla štěstí, že na nikoho nenarazila, byla za to doslova vděčná.
Jakmile se dostala ven uslyšela znovu ten hlas.

Ah ah ah ah...

Poprvé za ten den se usmála. Nechápala svoji změnu nálad, ale byla najednou tak strašně ráda, že ji slyší. Ve svém nitru totiž pocítila něco, co ještě nikdy. Rychle se za hlasem rozeběhla. Neměla tušení, kam ji vede a bylo jí jedno, jestli se ztratí. Chce jít pryč. Chce pryč od všeho a od všech, co jí ublížili. Ta žena byla někdo, kdo jí přitahoval a chtěla ji znát.

Ah ah ah ah...

Marinette měla už po hodině pocit, že si s ní ten hlas hraje. Stála pod Eiffelovou věží a snažila se zhluboka dýchat. Bože... Prosím... Prosím... Narovnala se, ale když chtěla pokračovat, zjistila, že ji neslyší. Ne... Ne... Ne, ne, ne, ne, ne... Rozhlížela se kolem sebe a poslouchala. Nic. Začala ztrácet naději. Venku nebyl téměř nikdo, jelikož se velká většina lidí sešla na Vánoční vystoupení. Prosím... Prosím... Ať se snažila jak se snažila, hlas se už neozval a Marinette ztratila veškerou naději. Sesunula se vyčerpaně k zemi. Tohle nemá smysl... Nic už nemá smysl... Patřím do blázince... V tu chvíli se obloha rozjasnila. Když zvedla hlavu k obloze, uviděla ji. Uviděla svoji hvězdu. Na tváři se jí vykouzlil nepatrný úsměv. Sepnula ruce a zavřela oči. Nehnutě seděla a z celého srdce promluvila.
Prosím... Ukaž se... Ticho.

Ah ah ah ah..

Marinette stekla slza a úlevně vydechla.

Ah ah ah ah...

Usmála se.

,,Slyším tě... A už jdu." Promluvila. Otevřela své oči, postavila se a pomalým krokem se vydala za hlasem.

🌸
Celá horečně se chvěju
Snad odvahou svou
Něco je tu známé
Jako sen, který prodírá se tmou

🌸
Vím, že tady jsi
Že jsi přítelkyní mou
Už jsem blízko
Srdce s duší doma jsou

🌸
Byla jsem jen tichá pevnost
Svých citů chladná stráž
Ty svá tajemství
Už dávno neskrýváš