Druhá hvězda

❄️16. prosince❄️

Celé dopoledne ji Luka přemlouval, aby se s ním viděla. Chtěl se jí omluvit a vynahradit jí to. Marinette z toho neměla dobrý pocit, ale když ji do toho popostrčila i Emilie, nakonec přikývla.
Teď seděla s Lukou v rohu parku na lavičce. Panovalo mezi nimi nesnesitelné hluboké ticho, které se bál kdokoliv jakkoliv přerušit. Marinette z toho mohla zešílet. Nejprve ji Luka strašně honil, aby se s ním viděla a teď tady mlčky seděli a ani se na sebe nepodívali. Povzdechla si. Já to vzdávám... Raději půjdu domů... Postavila se a aniž by Lukovi věnovala jediný pohled, se otočila a zamířila směrem k východu z parku. Možná reagovala trochu přehnaně, přece jenom na vině byla i ona, ale Mari byla člověk, který nebyl na tyhle věci zvyklý. Byla moc citlivá a to byla jedna z jejích slabých stránek, za které se neměla ráda.
,,Marinette počkej!" Přiběhl k ní Luka a chytil ji za ruku. Nedokázala se na něj podívat, aniž by se nerozbrečela. Jen zamrzla na místě a čekala, co z Luky vyleze.
,,Já... Přiznám se hned na začátku... Nejsem moc dobrý v konverzaci... Popravdě, vůbec mi mluvení s ostatními nejde. Lépe umím komunikovat skrze hudbu. Proto místo řeči si mě prosím vyslechni v hudbě" Mari nevěděla, jestli chce, ale dlužila mu to. Zároveň mu dlužila i vysvětlení. Sevřela jeho ruku, a otočila se s bušícím srdcem na něj. Přikývla s malým náznakem úsměvu. Nevěděla, jak moc v tu chvíli Lukovi spadl kámen ze srdce. Usmál se a spolu s ní odběhl zpátky do opuštěného rohu parku.
Vytáhl si z obalu kytaru, které si Marinette vůbec nevšimla, naladil ji a začal hrát. (Hudba je nahoře 😇) Chvíli ho se zájmem pozorovala a naslouchala. Nevědomě u toho zavřela oči a s úsměvem naslouchala melodii kytary ještě víc, než předtím. Pochopila, co jí tím chtěl Luka říci. V té hudbě byla obrovská lítost. Lítost za činy, které se staly. Marinette se v té hudbě poznala. Avšak chvílemi ucítila zvláštní pocit melodie, která spíše připomínala starost a... Lásku...? Otevřela oči. Byla celá červená, když se složenýma rukama na srdci sledovala vážného Luku, který se do té hudby přímo vžíval. Byl to nádherný pohled. Pohledem sjela k jeho rtům, po kterých již delší dobu toužila a včera se jich málem zmocnila.
Když Luka dohrál, nevěděla, jak se má chovat. Nevěděla, co mu na to odpovědět. Nevěděla vůbec nic. Luka si všiml jejího nervózního pohledu a opatrně se dotkl její ruky. Jejich pohledy se střetly.
,,Hádám, že jsi pochopila." Pousmál se. Mari jen přikývla a dál se nechala hypnotizovat jeho nádhernýma očima.
,,Ještě jednou se ti omlouvám Marinette. Jak říkám, nejsem dobrý ve slovech, ale to, co jsem včera udělal bylo neodpustitelné a pochopím, když mi nebudeš chtít odpustit. Ty jsi žádnou chybu neudělala, jestli myslíš na tohle." Se zadrženým dechem hltala každičké jeho slovo.
,,Jen ti chci říci, že mě můžeš věřit. Můžeš se na mě spolehnout a slibuji ti, že tě už nezklamu." Ani jeden si neuvědomili, že se dotkly svými čely o sebe. To ale ani jednomu nevadilo. Luka sevřel ruku dívky ještě víc a modlil se, aby mu Mari odpustila, i když měla nárok na to být na něj naštvaná. Zavřel oči a celým srdcem doufal v pozitivní odpověď, která stále nepřicházela.
Co mám dělat? Co mám dělat? Co mám dělat?! Křičela na sebe v duchu Marinette. Byla nervózní a v téhle pozici ještě tak trojnásobně více. Nevěděla, jak měla na něco takového reagovat a byla si vědoma toho, že Luka čeká na odpověď, která byla někde v nedohlednu. Tak moc si přála, aby tu s ní byla její máma a poradila jí, co udělat. Byla v pasti. V životě se v takovéhle situaci nevyskytla a v životě by ji nenapadlo, že se to vůbec stane. Zhluboka se nadechla a vydechla. Jednou rukou odemkla mobil a napsala zprávu, která následně Lukovi přišla. Při tom zvuku se mu zadrhl dech v krku. Odtáhl se a svůj pohled přesunul na displej.

,,Vina je i na mé straně Luko. Chci se taky omluvit. Jednou ti všechno pořádně vysvětlím, slibuji, ale ještě není ten pravý čas. Sice ta moje omluva není taková, jako ta tvá, ale i přes to se omlouvám.
A co se týče té tvé? Omluva přijata."

Luka zvedl pohled k usmívající se Marinette. Připadalo mu, že mu ze srdce spadl snad celý vesmír. On sám se usmál jak šílený a objal ji.
,,Děkuji ti..." Mari ho jen na náznak odpovědi pohladila rukou po zádech.
,,Mari...?" Odtáhl se od ní. Dívka mu věnovala jeden ze svých nádherných pohledů, trpělivě čekala.
,,Včera jsi nebyla na tréningu, kvůli tomu, co se stalo na u těch ledových soch?" Optal se smutně a starostlivě. Mari mu rychle skrze sms odpověděla.

,,Z části to bylo kvůli toho, ale bylo to i kvůli něčemu jinému."

,,Mluvíš o té věci, kterou mi chceš někdy v budoucnu vysvětlit?" Přikývla. Luka tedy chápavě pokynul hlavou a povzdechl si. Mezitím mu Mari stihla poslat další zprávu.

,,Poslyš... Luko... Táta mi chce na mé sedmnácté narozeniny uspořádat menší ples... Mluví o tom už skoro půl roku... A... Tak jsem se chtěla zeptat... Nechtěl by jsi přijít? Je to za dva dny a ráda bych tě tam uviděla..."

Jeho srdce vynechalo úder. Opravdu ho teď pozvala na svoji oslavu narozenin? Do vyšší společnosti? Co si na sebe vezme? Co má říkat? A především, co by měl Marinette dát? Z myšlenek ho vzbudila až mávající ruka menší dívky před jeho obličejem. Zamrkal.
,,J-já rád přijdu... Jen musím do dvou dní sehnat nějaký dárek." Poškrábal se nervózně na týlu. Mari mu ruku vzala a sevřela ji v té své. Získala si opět jeho pozornost. Jen mu zamračeně, ale mile zakývala hlavou na náznak nesouhlasu. Pak mu rychle napsala.

,,Nejkrásnějším dárkem od tebe, by byl tvůj příchod."

Dříve, než stihl chlapec jakkoliv zareagovat, dostal jemný polibek na pravou tvář. S červenými tvářemi pohlédl na drobnou dívku, usmívající se taktéž s červenými tvářemi. Opět se na ni zasněně díval, ale nikomu to nevadilo. Byl by ji opět políbil, kdyby mu nepřišla zpráva. Mari se podívala směrem ke kapse a čekala, až se Luka podívá. Když ho vytáhl z kapsy a přečetl si zprávu, jeho výraz ve tváři se náhle změnil. Marinette nedokázala pořádně vyčíst, co se v něm odehrávalo, ale prozatím nijak nereagovala, dokud si Luka smutně nepovzdechl.
,,Moc se omlouvám princezno, ale budu už muset jít. Jsem moc rád, že je to už mezi námi dobré a velice rád přijdu na oslavu. Uvidíme se zítra dopoledne? Měli bychom mít náhradní tréning za ten včerejšek." Řekl narychlo Luka a už byl pomalu na odchodu. Marinette jeho náhlou změnu chování nechápala, ale určitě k tomu měl nějaký dobrý důvod. Jen nechápala, proč se choval tak nervózně. Nicméně s úsměvem přikývla a zamávala mu na rozloučenou.

Dobré poledne přeji! Nevím jak vy, ale já jsem dneska spala do půl dvanácté, ale ještě bych si to protáhla 😂

V dnešní kapitole se toho moc neodehrálo, ale tak snad se Vám četla dobře 😊
Zrovna přemýšlím nad novým příběhem, který mám v plánu psát, ale na ten si budete zřejmě muset počkat nejdříve do letních prázdnin 😈

Tady se s Vámi loučím a uvidíme se zítra!🌟

Vaše Calimë Mermaid 💙