Druhá hvězda

❄️21. prosince❄️

Včera večer se Marinette konečně ozval Luka. Byli domluveni, že si dneska opět zajdou ven, akorát až po obědě. Luka měl totiž opět dopoledne nějakou práci, a tak nemohl.
Marinette se dnes naštěstí povedlo dostat se ven bez zachycení Gabrielem, takže se nijak nezdržela.
,,Ahoj princezno." Pozdravil se zářivým úsměvem Luka na své motorce. Mari mu zamávala na pozdrav a už naučená si od něj převzala helmu a nasedla na motorku.
,,Máš dneska nějaké přání, kam by jsi chtěla jet?" Mari se zamyslela. Když jí jedna věc napadla, rychle ji napsala do poznámek do mobilu.
,,Ráda bych se seznámila s tvojí rodinou. Bylo by to možné?" Luka se jen usmál.
,,Rád tě své rodině představím. Už jsi u nás jednou byla, ale sestra byla s mamkou na nákupech, takže jsme je nezastihli." Nastartoval a vyrazil směrem domů, podél řeky Seiny.

,,Mami! Přivedl jsem návštěvu!" Zvolal do velké lodi Luka a držíc ruku dívky sešel do podpalubí.
,,Bráška je doma!" Vyběhla malá šestiletá dívenka směrem k Lukovi, který si ji hned vyzvedl do náruče.
,,Nebyl jsem pryč ani hodinu Jul." Zasmál se a rozcuchal jí její dlouhé černé vlasy. Mari se nad tím musela usmát. Luka byl opravdu úžasný.
,,Návštěvu? Kohopak jsi přivedl tentokrát Luko?" Vešla, zřejmě do obývacího pokoje, žena s šedými vlasy, zapletenými do dlouhého copu.
,,Ale, kohopak to tady máme? Nejsi ty náhodou ta němá princezna, o které nám tady Luka po večerech zpívá?" Pousmála se a přešla k červenající se dívce. On že... Cože??!
,,Ráda tě konečně poznávám. Marinette, že?" Mari, už v klidu přikývla.
,,Já jsem Anarka." Mari znovu přikývla na pozdrav a věnovala jí nádherný úsměv.
,,A tohle je moje dcera, Juleka." Mari přesunula svůj pohled opět na malou dívenku, která se nyní skrývala za svým starším bratrem. Mari přešla blíže, přidřepla si a zamávala jí. Juleka z ní nedokázala spustit oči. Nakonec k ní opatrně přešla a pohladila po tváři. Tím vykolejila nejen Marinette, ale i Anarku s Lukou.
,,Princezna!" Zazářila jí očka a objala Mari plnou silou, až se zhoupla do sedu.
,,Juleko dávej pozor!" Přešel k nim Luka a klekl si. Mari mu jen rukou ukázala, že je v pohodě a věnovala malé Julece obětí nazpátek. Byl to... Zvláštní pocit... Ještě nikdy neobjala malé dítě. Bylo to... Jiné... Z ničeho nic jí zasáhl mateřský pud a začala ji hladit po vlasech a houpala s ní ze strany na stranu. Do toho si v duchu zpívala ukolébavku, kterou jí Emilie vždy zpívala.

Ah ah ah ah...

Škubla sebou, až se Juleka lekla a uvolnila stisk.

Ah ah ah ah....

,,Marinette? V pohodě?" Položil jí Luka ruku na rameno, tím si vyžádal její pozornost. Mari jen s úsměvem zakroutila hlavou a pustila Juleku.
,,Tak jo Juleko. Pojď, pomůžeš mi s nádobím." Vzala ji do náruče Anarka a opustily místnost. Luka pomohl Mari na nohy a starostlivě se na ni podíval.
,,Co se děje." Tato věta nepůsobila moc jako tázací, spíše rozkazovací. Luka věděl, že je s Mari něco špatně a už ho nebavilo.
,,Jestli je to to, co jsi mi chtěla říct, myslím si, že je čas. Pojď." Vzal ji za ruku a odvedl do své kajuty, kde si sedli na postel.
,,A teď s pravdou ven." Marinette si povzdechla. Věděla, že prohrála a už to nadále nemůže předstírat. Vzala si tedy do rukou mobil a snažila se co nejjednodušeji a nepřesněji Lukovi vysvětlit situaci. Chvíli trvalo, než to všechno zformulovala a než si to Luka přečetl. Mari měla takový pocit, že si to Luka musel číst alespoň třikrát, aby se ujistil, že to všechno přečetl zprávně. Když mobil odložil a promnul si kořen nosu, dostala Mari strach. Chvíli trvalo, než Luka našel nějaká správná slova k odpovědi.
,,Marinette... Pokud je to všechno pravda, co s tím chceš dělat?" Zeptal se narovinu, nechtěl chodit kolem horké kaše.
,,Já sama nevím... Ten hlas mi zřejmě nedá pokoj, dokud nenajdu jeho zdroj. To ale může trvat věčnost. Navíc mě rozptyluje při mých činnostech a mám strach, že se kvůli mé nepozornosti stane něco špatného. Nebo něco špatného udělám. Já, já opravdu nevím..." Když si Luka zprávu přečetl, všiml si, že má Mari hlavu složenou v dlaních.
,,Hele, sama víš, že na tyhle věci nevěřím, a tak mi dělá i problém ti s tím pomoci. Ale věřím v tebe a vím, že se tomu dokážeš postavit." Zvedl jí hlavu a usmál se. ,,Pokud to ale nebudeš zvládat, budeme ti muset najít pomoc." Řekl láskyplně, ale Marinette to zasáhlo.
,,Myslíš si, že jsem blázen?" Lukovi se zúžily zorničky.
,,Ne! Ovšem že ne! Já ti věřím, ale pokud to bude takhle pokračovat dál, tak je možné, že by ses..." Zasekl se. Nevěděl, jaké slovo použít, aby se jí to nedotklo. To ale nebylo třeba, když mu cinknul mobil.
,,...zbláznila." dokončila Marinette. Než stihl Luka jakkoliv reagovat, už stihla Mari vyjít na palubu a utéct směrem domů. Luka nechápal, jak se jí to během té chvíle mohlo povést, ale už s tím nic nenadělal.
,,Já jsem idiot!"

Marinette zrovna vylezla z vany, usušila se a šla si vyfénovat vlasy, když uslyšela zase ten hlas.

Ah ah ah ah...

I přes rámus z fénu ho dokázala slyšet jasně a zřetelně. Vypla ho a podívala se na sebe do zrcadla. Já už nemůžu... Už nechci... Prostě to už dál nevydržím... Bude lepší, když se s Lukou přestanu vídat. Stejně si myslí, že jsem blázen. Rodičům raději už taky nebudu nic říkat. Najednou se jí před očima objevil obraz té fotografie v pekárně. Nevěděla proč. V tuhle chvíli nepřemýšlela nad ničím, co by s tím souviselo. Povzdechla si a vrátila se do svého pokoje. Už se chystala ulehnout do postele, když tu jí náhle oko padlo na nádhernou a tlustou knihu, ležící na jejím stole. Přešla k ní a bříšky prstů chvíli zkoumala její nepravidelný tvar. Usmála se. Venku už byla tma, takže si zapla několik led světýlek, které měla u postele a s horkým čajem, který jí přinesla Nathalie se s knihou uvelebila na posteli a otevřela její desky.
Na první straně byl napsaný obsah. Byly tam snad všechny její oblíbené pohádky o princeznách, dracích a dokonce i nějaké jiné příběhy bratří Grimmů. Byl tady i Malý Princ. Pak tu ale byly příběhy, které Marinette neznala. To musí být ty příběhy, které napsal Adrien. Nalistovala si první Adrienův příběh a četla si celou dobu, dokud neupadla do říše snů.

,,Marinette... Marinette..."

,,Haló? Jsi to ty?" To bylo poprvé, co ji ta žena oslovila jménem. Ticho.
,,Haló? Odpověz mi prosím!" Hluboké ticho bylo pro Marinette naprosto smrtelné. Bylo jí to dost nepříjemné a začínala mít strach.
,,Prosím..." Zašeptala.

Tam kde fouká severák
Matce vrací dny ve vzpomínkách
Vrať se domů dítě mé
Vše nalezne v tom ztraceném

,,Proč ji pořád zpíváš? Proč mě voláš? Odpověz mi už konečně!"

Vrať se domů dítě mé
Vše nalezne v tom ztraceném

Po celou dobu zpívala pouze tyto dva verše, dokud se Marinette neprobudila do dalšího dne.

Už se začíná něco pořádného dít a máme poslední tři kapitoly do konce! Jak zatím hodnotíte příběh?😊

Těším se na vás u další kapitoly!💙

Vaše Calimë Mermaid 💙