❄️6. prosince❄️

292 41 23
                                    

,,Hele hele hele... Kam se tak ženeš?" Zastavil Adrien Marinette, když zrovna spěchala z pokoje po schodech ven.
,,Jen se jdu projít... Ven... Sama... Jo... Nic víc... Jen se jdu projít..."  Netušila, že se jde zakoktat i ve znakové řeči, ale tohle jí to jen potvrdilo. Zaklela v duchu. To lhaní jí opravdu moc nešlo. Adrien se na ni s podezřením podíval a svoji tvář přiblížil k té její. Byli od sebe ani ne deset centimetrů. Marinette cítila, jak se potí. Nakonec se od ní Adrien odtáhl a chtěl jí něco říct.
,,P-promiň, už musím jít!!!" Tmavovláska seběhla posledních několik schodů a zabouchla za sebou hlavní dveře. Nechala Adriena stát na schodech s otevřenou pusou a naprosto vyvedeného z míry.
Běžela již zasněženou Paříží. Neodvážila se zastavit a pořádně se nadechnout, dokud nebyla v parku. Teprve u fontány se zastavila, rukama se opřela o kolena a zhluboka dýchala. Od úst jí stoupala pára a po tváři steklo pár kapiček potu. Neměla sílu. Na to, v jaké byla kondici, tak jí dělalo problém v klidu popadnout dech. Nakonec se postavila, narovnala, tvář ukázala zatažené obloze, ze které padaly vločky sněhu a zhluboka a pomalu se nadechla. 
,,Mám tě!" uslyšela za sebou a dřív, než se stihla otočit, dostala silnou ránu sněhovou koulí do zad, až ztratila rovnováhu a upadla do sněhu.
,,Moc se omlouvám! Já nechtěl... To nebylo na Vás...! Já..." přiběhl Marinette již známý tmavovlasý hoch se zelenýma očima. ,,To jste Vy?! Moc se omlouvám! Už jste kvůli mě znova upadla....!" pomohl jí na nohy a Mari se jen pousmála. Zakroutila hlavou a rukama, že to je v pořádku.
,,Marcu, už zazse?" přešel k nim rudovlasý hoch. ,,Vy jste ta dívka z kluziště, že?" Podíval se na ni. Mari jen přikývla. Usmál se.
,,Marc má na Vás štěstí. Tohle se mu ještě nepovedlo." Zasmál se a Marc zrudl.
,,Tohle není legrace Nathe! Jsem strašná nešika! Něco se jí mohlo stát!" Mari se na něj lítostně podívala a vytáhla bloček, na který něco v rychlosti napsala a pak ukázala Marcovi.
,,Byla to jenom sněhová koule. Nic mi není. Nemusíte si dělat starosti. To se občas stane." Marc s Nathem se na sebe podívali a pak se podívali na Marinette.
,,Promiňte, že se ptám, ale... Vy jste němá?" Přikývla. Oběma chlapcům bylo Marinette líto, ale než stihli cokoliv říct, opět něco rychle napsala.
,,Prosím, tykejte mi. Jmenuji se Marinette." Usmála se.
,,Moc nás těší Marinette. Já jsem Nathaniel a to je můj přítel Marc." Objal chlapce kolem ramen.
,,Ještě jednou se omlouvám. Můžu vás... ehm... tě, Marinette pozvat na horkou čokoládu? Jako omluvu?" Nabídl.
,,Jsi moc hodný, ale to opravdu není potřeba. Navíc tady mám s někým domluvenou schůzi." Ukázala blok. Marc se smutně usmál.
,,Tak snad někdy jindy." Mari rychle něco napsala, vytrhla papírek a podala ho páru.
,,Moje číslo :) +33653257"
,,Určitě se ozveme." Usmál se Nath. ,,Už půjdeme. Rádi jsme tě poznali Marinette. Zatím ahoj." Zamávali jí, než se ztratili v davu lidí.
Mari byla opět sama. Upravila si klapky na uších a složila si ruce na hrudníku. Na chvíli se ztratila ve svých myšlenkách, když tu jí někdo zakryl zezadu oči. Lehce sebou cukla.
,,Hádej, kdo jsem..." Zavrněl blízko ní, až jí přejel přát po zádech. I přes klapky ho slyšela moc dobře. Usmála se a otočila. Tím si vysloužila krásný úsměv.
,,Promiň, že jsem tě nechal čekat. Něco mě cestou zdrželo, ale už jsem tady." Mari se němě zasmála.
,,Co by jsi dneska ráda podnikla?" Pokrčila rameny. Luka se zamyslel.
,,Tak co si takhle koupit trdelník a pak se někam vydat?" Nabídl jí rámě, které Mari velmi ráda přijala. Luka jí koupil trdelník s Nutellou a kokosem, jak si sama vyžádala, i když se jí nelíbilo, že jí to zaplatil Luka. On sám si dal klasický skořicový. Společně si šli sednout na lavičku a ukusovali teplého, čerstvě udělaného trdelníku. Prošli si trhy, poslechli si několik koledníků, kterým dali nějaké drobné, v poledne si zašli na oběd do restaurace a pak se šli projít na Pont des Arts. Již se schylovalo k večeru a tmavovlasý pár sledoval nádhernou noční oblohu. Seděli vedle sebe na jedné z laviček. Marinette napsala smsku Emilie, kdyby se náhodou zdržela, že si nemusí dělat starosti, že je se svým partnerem z krasobruslení. Když jim začala být zima, rozhodli se, že se vrátí zpátky k trhům a koupit si teplé nápoje. Než však stihli dojít k nějakému dřevěnému stánku, Mari se zastavila a tím donutila k zastavení i Luku.
,,Copak Mari?" podíval se stejným směrem, jako ona a pousmál se. U fontány stálo několik muzikantů s houslemi, kytarou, klávesami a elektronickými bicími a s dalšími nástroji. Prozatím si skupiny nikdo pořádně nevšiml, dokud nezačali hrát. Luka ucítil, jak se Mari zachvěla, když uslyšela první tóny houslí, jelikož se ho stále držela za rámě. Pak se ho pustila a popošla kousek dopředu. Chvíli se díval na malou dívku, která byla k němu otočená zády. Co ale nevěděl, bylo to, že měla zavřené oči a vášnivě poslouchala. Postavil se před ní. Když Mari uslyšela, jak si Luka odkašlal, otevřela oči a uviděla ho před sebou s nataženou rukou. Zčervenala.
,,Mohu tě vyzvat k tanci?" věnoval jí kouzelný akvamarínový pohled a úsměv zářivý, jako tisíce hvězd. Zalapala po dechu. Se stále rudými tvářemi se usmála a přijala jeho ruku. Luka v duchu vítězně zajásal a odvedl svoji taneční partnerku doprostřed volného místa před kapelu. Jakmile se k jedněm houslím přidaly další, chopili se Mari a Luka příležitosti a začali do rytmu hudby tančit. Ani si nevšimli, že se k nim přidalo několik dalších párů a okolo nich se utvořil půlkruh obecenstva, tleskajícího do rytmu. Mari byla šťastná. S Lukou se cítila, jako s nikým jiným. Cítila se výjimečná. Točili se, Luka sem tam Mari vyzvedl do vzduchu, držíc ji kolem pasu. Byl to dokonalý tanec. Luka si na chvíli myslel, že Marinette musela podstoupit lekce tanců, stejně jako on, ale to se mýlil. Marinette poprvé s někým takto tančila. Ano, je pravda, že tancuje balet, ale vždy v něm tancovala, jako sólistka. Kdyby se nepočítalo to, že s Lukou poprvé tancovala na ledě v páru, tak nyní poprvé netancovala sama. Byl to úžasný pocit, na který nikdy nezapomene. Pak si ale uvědomila, že vlastně každým rokem tancovala nějaké společenské tance na svých narozeninách, to ale hodila za hlavu.
Když hudebníci dohráli, ozval se obrovský potlesk a pískání, které patřilo jak hudebníkům, tak i z části tanečním párům. Mari s hlubokým dýcháním skočila Lukovi kolem krku. Když se následně odtáhla, promluvila na něj znakovou řečí.
,,To bylo úžasné! Nikdy v životě bych si nepomyslela, že budu tancovat na jarmarku! A ještě k tomu s někým! Byl to nádherný pocit! Bože... V životě jsem se necítila tak moc šťastná!!! Děkuji ti Luko! Moc ti děkuji!!!" Luka sice mladé dívce nerozuměl ani slovo, ale její okouzlující úsměv na tváři mluvil za všechno. Tato dívka byla něčím výjimečná. A její němota s tím neměla co dočinění. Okouzlila ho hned ten den před jedenácti lety, kdy ji spatřil poprvé. Nemohl... Nedokázal na ni od té doby přestat myslet. Pořád se bojí, že je to jenom sen a ona jednoho dne zmizí. Když se Mari uklidnila, uvědomila si, že ze samého štěstí zapomněla, že Luka znakové řeči nerozumí. Rychle tedy popadla bloček, na který napsala jedno slovo a ukázala ho Lukovi. Ve stejnou chvíli mu znakovou řečí dané slovo ukázala.
,,Děkuji."

Jsem lehce nervózní z toho, že se teď moc lidí neozývá jak liky tak komenty, ale tak na druhou stranu chápu, že to měl někdo přečtené už předtím, jen jsem z toho nervózní 😅

Vaše Calimë Mermaid 💙

Druhá hvězdaWhere stories live. Discover now