Druhá hvězda

❄️19. prosince ❄️

Zrovna byla na cestě na zkoušku, když jí krev pulzovala celým tělem. Včerejší večer byl jako z pohádky. Nikdy v životě si nemyslela, že by se jí mohlo něco takového stát. Němé holce, která většinu svého života prožila v domě a nechodila mezi lidi, bez přátel. Neměla tušení, jak to teď mezi nimi bude. Nevěděla, jestli spolu už chodí, nebo si to lidé musí říct do očí, podobně jako žádost o ruku. Na klíně svírala pečlivě zabalenou krabici, ve které se nacházel dres pro Luku k Vánocům. Svůj dres s novými bruslemi měla v tašce.
Když auto zastavilo před vchodem zimního stadionu, její srdce se zhouplo, ale i tak se usmívala. Vystoupila tedy z auta a odebrala se rovnou ke kluzišti, kde už na ni čekali Luka s mistrem Philippem a o něčem diskutovali.
,,A ona to ví?" Optal se Philippe Luky.
,,Ještě ne. A prozatím ještě nebude. Až přijde čas, řeknu jí to. Jen doufám, že to do té doby nezjistí sama." Řekl Luka starostlivě a zároveň vážně. Marinette si nejspíš nevšimli, když pokračovali ve své konverzaci. Zvedla jedno obočí a na tváři se jí objevila zvláštní grimasa. Sama? Kdo co nezjistí? Přešla blíž k nim, aby si jí všimli.
,,Oh, Marinette! Čekáme na tebe." Přivítal ji s úsměvem Philippe, stejně tak ona přivítala jeho. Luka se na bruslích otočil k ní a věnoval jí jeden ze svých dokonalých úsměvů.
,,Zdravím princezno." Mari se s jemnou růží na tváři usmála.
,,Také Vás ráda vidím mistře. Smím-li se optat, o čem jste vedli debatu?" Poznala, že ho to zaskočilo, ale během chvíle jí s naprosto sebejistým tónem odpověděl.
,,Sestra Luky bude mít brzy narozeniny, tak jsme pouze probírali její dárek. Toť vše." Usmál se. Luka Marinettině znakové řeči nerozuměl, ale podle odpovědi jeho strýce mu bylo jasné, na co se ptala. Mari té odpovědi moc nechtěla věřit, ale zřejmě jí v tu chvíli nic jiného nezbývalo, než se s touhle odpovědí smířit. Pokrčila tedy rameny a Lukovi se dost ulevilo, že to nakonec nechala.
,,Něco pro tebe mám Luko." Ukázala ve znakovce a mistr Philippe mu to přeložil.
,,Už zase?" Podíval se na ni se zvednutým obočím.
,,Je to druhá část tvého vánočního dárku. Oblek byla první část." Usmála se a podala mu nádherně zabalenou krabici. Luka se už od Adriena ze svých posledních chyb dost ponaučil, takže dárek přijal. Podle výrazu tmavovlásky poznal, že by měl dárek rozbalit hned, takže se usadili na tribuny.
Mari se lehce po celou dobu třásla. Bála se, aby se neopakovalo to, co s tím oblekem. Luka rozbalil dárek a na chvíli přestal dýchat. Jeho pohled padl na nervózní dívenku a pak zase zpátky. Vytáhl nádherný a propracovaný tmavě modrý dres s bílými a stříbrnými ozdobami. Jako by Mari vzala kus hvězdné oblohy a ušila to přímo z ní. Luka nevěděl, co říct. Byla to nádhera.
,,Marinette... Já... Já nev-" umlčela ho prstem položeným na jeho rtech.
,,Nemusíš říkat nic. Tvé včerejší písni se stejně nic nevyrovná. Běž si ho vyzkoušet." Přetlumočil Philippe a postavila se. Luka tedy přikývl a stejně jako ona, se odebral do šaten.

Mari na sebe ladně navlékla dres ve stejných barvách, jako byl ten Luky. Vlasy si sepnula do vysokého copu a obula si své nové brusle. Když si šněrovala tkaničky, začaly se jí třepat ruce. No tak, klid... Určitě se mu dres líbil a bude mu pasovat. Však... Však mi s tím pomáhal táta... Dovázala si brusle a postavila se. Byly pohodlné, ale musela je rozjezdit, než se vrhnou na tu sestavu.
Cestou na led se zastavila u zrcadla. Musela uznat sama, že je krásná. Nenosila žádný makeup a její temné vlasy jí zvýrazňovaly, oproti její bledé pleti. To, čeho si lidé ale jako první všimnou, jsou její nádherné modré oči. Avšak přes veškerou tu krásu, kterou měla navenek, téměř nikdo neznal její nitro. A to byla věc, která jí mrzela nejvíce. Nemohla si s normálními lidmi promluvit, když jí oslovili. Naopak si mysleli, že je ignoruje. Už jí to nebavilo. Než ale stihla vytáhnout notes nebo mobil, aby jim mohla napsat odpověď, už byli dávno pryč. Povzdechla si a utřela malou slzu kutálející se po její tváři.
Když se nadechla už po čtvrté, vzala si láhev s pitím, mp4 se sluchátky a malou ledvinku a vyšla ven na led. Luka zřejmě byl ještě v šatnách, jelikož ho tady nikde neviděla. Naopak mistr Philippe nedokázal z mladé bruslařky spustit oči. Tmavě modrý dres s bílým a stříbrným zdobením naprosto dokonale vynikal na její hubené postavě a uzounkém pasu. Dlouhý rukáv byl na hřbetu ruky zakončen do špičky a její nové bílé brusle se k dresu dokonale hodily. Se staženými vlasy její hrudník nádherně vynikl stejně, jako její bledá pleť. Ladně došla na led, kde se optala na názor mistra. Ten měl co dělat, aby se nerozplakal. Vzal Marinettinu tvář do svých dlaní a zadíval se jí hluboko do očí.
,,Za tu dobu, co tady ke mě chodíš Marinette, jsi dospěla. Přišla jsi jako začínající holčička s velkým snem. A teď? Podívej se na sebe. Jsi nádherná sebevědomá a cílevědomá žena, kterou jsi vždycky chtěla být. Nemám pravdu?" Řekl se skleněnýma očima. Mari s úsměvem přikývla.
,,Moc jsi mi přirostla k srdci dítě. Jsi pro mě, jako dcera, smím-li říci. Jsem na tebe nehorázně pyšný." Políbil ji na čelo a vzal její láhev, aby se mohla rozjezdit. Marinette ho ale na poslední chvíli ještě silně objala. Kéž by mi tohle mohl říct i můj otec... Posmutněla, ale hned se zase usmála. Když se odtáhla, odbruslila doprostřed ledové plochy. Nasadila si sluchátka a zapla písničku, na kterou se začala protahovat a rozbruslovat.

V tu chvíli nevnímala nic jiného, než hudbu a pohyby svého těla. Ráda improvizovala na různé písničky, takže vždy přišla s něčím novým. Především bruslila podle toho, co v danou chvíli cítí a to bylo to, díky čemu byla jedinečná a lišila se od ostatních krasobruslařů.

Mezitím, co Marinette bruslila jako víla na ledě. Vyšel Luka z chlapeckých šaten. Chvíli mu trvalo, než se do toho dresu dostal, jelikož ho nechtěl nijak poničit a zároveň se potom obdivoval v zrcadle, jak dokonale mu pasuje a jak dokonalý je ten dres sám o sobě. Když ale viděl bruslící dívku ve stejném dresu, zastavilo se mu srdce. Jak se opovážil tvrdit, jak dokonale pasuje dres JEMU, když před sebou viděl naprosto kouzelnou bytost. Byla nádherná. V životě neviděl krásnější bytost. Philippe se usmál, když ho viděl a přešel k němu.
,,Je nádherná, že ano?" Složil si ruce na hrudi.
,,Nádherná je slabé slovo strýče." Vydechl v úžasu a nespouštěl z Marinette ani na chvíli oči. V den jejích narozenin byla nádherná. Růžová jí slušela a vypadala jako princezna, ale tohle bylo něco jiného. TOHLE byla pravá Marinette. Při každém skoku, při každé otočce, při každé arabesce. Do všeho vkládala celé své srdce a lásku, kterou pro tento koníček chovala.
,,Měl by jsi jí to říct co nejdříve, ať potom není pozdě. Sice jste se včera políbili, jak jsi říkal, ale ještě není vyhráno Luko." Položil mu ruku na rameno a to bylo poprvé, co Luka odtrhl pohled od ladné labutě.
,,Říkám ti to z vlastní zkušenosti. Může se stát cokoliv. Proto nepromarni čas, který ti zbývá, aby jsi toho později nelitoval." Řekl naprosto vážně a odebral se naproti Marinette, která již dobruslila a vracela se k nim. Philippe nasadil Lukovi silného brouka do hlavy.

Taaaaak, já jsem si psaní téhle kapitoly moc užila a je to snad i moje nejoblíbenější kapitola z celého příběhu 💙

Jaký je Váš názor na celou situaci? Co si myslíte, že má Luka v plánu a co ho celkově trápí?

Pište a přehánějte!💙

Vaše Calimë Mermaid 💙