❄️8. prosince❄️

290 33 11
                                    

Je až neuvěřitelné, jak si Marinette za těch pár dní na Luku navykla. Už druhým dnem je nucena být bez jeho přítomnosti a mohla se z toho zbláznit. Nechápala, jak mohla být na někom tak závislá, když se sotva znali. Neskutečně se nudila a nejraději by si s Lukou alespoň celý den psala. Musela ho ale respektovat a tak jediné, co mohla dělat, bylo myslet na něj. Z jejích myšlenek jí vyrušilo klepání na dveře a následné otevření.
,,Ahoj zlato. Můžu dál?" vykoukla zpoza dveří Emilie. Mari s úsměvem přikývla a posadila se na postel, kde po celou dobu ležela. Emilie si přisedla k ní.
,,Za poslední dobu jsi byla často pryč. Trávila jsi čas s tím chlapcem?" Mari nabrala lehce nachovou barvu a nervózně přikývla. Proč byla tak nesvá?
,,Za těch pár dní jste se dost sblížili."
,,Jestli se tomu tak dá nazývat?" pousmála se.
,,Jenomže celý včerejšek a dnešní dopoledne jsi byla taková... Odříznutá. Pustila sis k tělu jen svého bratra. Děje se snad něco?" Mari si nevěděla rady. Sama pořádně nevěděla, co k tmavovlasému chlapci cítí a tak ani nedokázala pořádně vysvětlit důvod jejího chování.
,,Záleží ti na něm?" Stuhla.
,,Mami známe se přece jenom pár dní! Opravdu si myslíš, že by mi někdo za tak krátkou dobu mohl tak moc přirůst k srdci?" Emilie se jen uchechtla.
,,Když jsi to řekla sama, tak mám takový pocit, že si na to sama taky zvládneš odpovědět." Mari zrudla ještě víc a tvář schovala do dlaní. No to snad neeee.... Emilie se potichu zasmála a položila Mari ruku na rameno.
,,Co kdyby jsi mi šla pomoct s cukrovím? Linecké děláš nejraději. Adrien mi dopoledne pomohl s perníčky." Mari se na ni podívala již ve své normální barvě. Utřela si své neexistující slzy. Mohla bych se odreagovat.
,,Tak jo." usmála se. Společně s Emilií se odebraly do kuchyně a začaly dělat těsto. U toho se spolu honě bavily. Když bylo těsto hotové, bylo na řadě válení a vykrajování. Emilie věděla, jak si Mari vždy upravovala tvary podle sebe a tak vykrajování nechala na ní a ona válela těsto a střídala plechy v troubě.
,,Zazpívala by jsi nám k tomu mami? Bude veseleji. Třeba tu, co jsi zpívala vždycky, při dělání cukroví. Prosím." poprosila jí Mari s rukama od těsta a Emilie se usmála.

Království je jak padlý sníh,
když do boje táhne,
za dámu i krále.
Přes všechny kopce
v ráji i v hrobce
tajemství má...

Poselství čekat zázraky smí,
za lásku i žal, s kterým nepočítal.
Odkryl svůj stín, z domu valí se dým.
Mraky rozehnal .

Vidět za obzor dál
hledat kde je můj král.
Pravdou zahalit splín,
který sžírá stín.
Ale vidět ho smát,
cítit, dýchat a hřát
a na každý pád
umět mít rád.

Proč růže vadnou
nač jsou války s prohrou?
Projít nocí dnem
své duše neminem.
V příboji vln
proplouvat dál
a s nima si hrát.

Co zítřek připraví?
Snad nás krása nezraní.
Pro jednou nám
šanci naději dá.
Budoucnost láká, víra i páka.
Se štěstím jít.

Vidět za obzor dál
hledat kde je můj král.
Pravdou zahalit splín,
který sžírá stín.
Ale vidět ho smát,
cítit, dýchat a hřát
a na každý pád
umět mít rád.

V bouři a tmách
nebe pere se s mocí,
že nestačí cosi,
co skrývá se v srdci.
Při duze a jasu
já přijmu tvou spásu.
Chce to nastavit tvář,
zavřít oči a snít.

Vidět za obzor dál
hledat kde je můj král.
Pravdou zahalit splín,
který sžírá stín.
Ale vidět ho smát,
cítit, dýchat a hřát
a na každý pád
umět mít rád.

Vidět za obzor dál
hledat kde je můj král.
Pravdou zahalit splín,
který sžírá stín.
Ale vidět ho smát,
cítit, dýchat a hřát
a na každý pád
umět mít rád.

Milovat, malovat,
pochopit, odpustit,
potěšit, políbit.
Přijmi lásku mou.
Já ze sna se vzbudím.

Jakmile bylo napečeno, přišlo na řadu mazání a cukrování. Emilie pobrukovala různé melodie a Mari při mazání poslouchala. Když měly hotovo i to, schovaly cukroví do krabic a odnesly do spíže.
,,Děkuji ti za pomoc zlato. Už je ti lépe?" Pohladila Marinette po tváři.
,,A ani nevíš jak moc." objala ji. Když se od ní odtáhla, usmála se.
,,Lepší maminku jsem si opravdu nemohla přát. Jsi nejlepší a já tě nadevše miluju. Děkuji ti mami." Emilie se usmála a sevřela svoji dceru v obětí.
,,Já tebe taky zlato... Já tebe taky..." Jakmile se Mari odebrala nazpátek do svého pokoje, nevěděla, že se Emilie s jemnými vzlyky usadila na pohovku v obývacím pokoji.

Emilie si každým rokem dělala větší a větší starosti o Marinette. Nevěděla, jak bude dívenka reagovat, až se jednoho dne dozví pravdu o svých biologických rodičích. Zhluboka se nadechla a vydechla. Utřela si své smaragdové oči a vyšla schody do patra. Následně došla ke dveřím pokoje Marinette a chtěla zaklepat. Všimla si, ale že jsou dveře pootevřené a tak vstoupila do pokoje. Byla potichu. Její pohled padl na dívenku modlící se u velkého okna. Pořád v tu hvězdu věří... Usmála se a posadila se na postel. Když se Mari domodlila, postavila se a otočila.
,,Mami? Co ty tady?" Přešla k ní s úsměvem.
,,Nic jen... Jsem ti chtěla ještě jednou poděkovat za dnešek. Moc jsem si to užila." Zastrčila jí pramen vlasů za ucho, když si k ní Mari přisedla.
,,Byla to zábava." Souhlasila. Najednou se ocitla v matčiném obětí. Emilie vycítila její nechápavý pohled.
,,Mám tě ráda zlato. Miluju tě nadevše na světě. Stejně jako tvého bratra a otce." Odtáhla se a políbila ji na čelo.
,,I já vás." Emilie se usmála a nadechla se.
,,Měla by sis jít už lehnout. Já už půjdu taky. Hádám, že zítra máme obě dvě nějaké věci na práci. Že? Začíná víkend a ty ses u oběda zmiňovala, že máš tréning, ne?" Mari se zúžily zorničky. Uvidí Luku! Hned se jí zlepšila nálada a zapadla do postele. Emilie ji přikryla a políbila na čelo.
,,Dobrou noc zlato." Dříve, než stihla odejít, Mari ji zastavila.
,,Zůstala by jsi tady se mnou? Prosím...? Už jsi mi delší dobu nezazpívala..." Poprosila a Emilie se usmála.
,,Dobře..." Posadila se k ní. ,,Přitul se... Šupky..." Mari se jí uvelebila do náruče a Emilie ji začala malíčkem hladit po nose.


Tam kde fouká severák
Vládne krajům řeka ledová
Lásko moje půjdem spát
O řece té si nechej zdát

V jejích vodách hlubokých
Pravdu najdeš, i směr kroků svých
Vyprávění řeky věř
Však v hloubce svůdné utoneš

Nám skrývá na co vzpomíná
Čas písni dá moc kouzelnou
Tvůj strach jak svíčka zhasíná
Ptáš se slov, teď uhranou

Tam kde fouká severák
Matce vrací dny ve vzpomínkách
Vrať se domů dítě mé
Vše nalezne v tom ztraceném

Přeji všem krásnou sobotu! Snad se Vám kapitolka líbila a uvidíme se zítra!💙

Vaše Calimë Mermaid 💙

Druhá hvězdaOnde histórias criam vida. Descubra agora