Vůbec se jí na dnešní tréning po včerejšku nechtělo... Byla naštvaná na sebe, na ten hlas a mrzelo ji, jak se k ní choval Luka, i když měl na to právo. Nebyla na snídani a ani neodpovídala na zprávy. Byla stále v pyžamu s ranním rozcuchem a skrývala se pod svojí peřinou v posteli. Byla v pokoji sama, jenom ticho jí dělalo společnost.
Když se Marinette nedostavila ani na oběd, zaklepala Emilie na dveře jejího pokoje, kde následně vstoupila do naprosté temnoty, kvůli těžkým závěsům zakrývající okna.
,,Marinette?" Odpovědí jí bylo ticho a temnota. Nechala pootevřené dveře, aby do pokoje proudilo alespoň trochu světla a přešla k posteli, kde se pod peřinou rýsoval obrys ležící dívky. Přisedla si k ní.
,,Zlato? Co se děje? Nebyla si ani na snídani, ani na obědě a pokud vím, tak máš mít dneska tréning s Lukou." Při zmínění jeho jména se Mari pod peřinou otřásla. Emilie hned poznala, že něco není v pořádku. Když svoji dceru odkryla, vyskytl se jí pohled na zničenou dívku s uplakanou tváří. Emilie se zastavilo srdce.
,,Pane bože... Co se stalo?!" Pomohla jí se posadit a hned ji sevřela do obětí. Mari se rozplakala ještě více. Nedokázala se soustředit na znakovou řeč a ani nevěděla, jestli to chce své mamince říci. Tentokrát ani nepomohla ukolébavka, kterou jí vždy Emilie zpívala. Snad poprvé Emilie nevěděla, co udělat, aby viděla Marinette šťastnou. Ani konejšivá slova nepomáhala. Už i ona měla kousek od toho, aby se rozplakala, ale jako matka nesměla selhat. A obzvlášť ne u ní.
Až po chvíli, kdy se Mari uklidnila a vysmrkala, vysvětlila Emilii celou situaci. Potřebovala to dostat ze sebe. Potřebovala, aby jí někdo pomohl s tím hlasem, který se jí pořád zavrtává do hlavy a je jediná, kdo ho slyší. Emilii přeběhl mráz po zádech nevěděla, jestli má mít strach nebo hned sehnat nějakou pomoc. Nakonec Mari jen vzala za dlaně a pevně je stiskla.
,,Zlatíčko moje. Miluju tě z celého svého srdce. Život bych za tebe položila, to snad víš..." Pustila jednu její dlaň a pohladila ji po mokré tváři. Mari s úlevou přivřela oči a přivinula si dlaň své maminky více k ní. Vnímala každičký pohyb jejího palce a veškeré teplo, které z dlaně vyzařovalo.
,,Musíš mi ale věřit, když ti řeknu, jak mě mrzí, že jsem jako matka selhala. Slíbila jsem, že se o tebe postarám tak, aby jsi měla nádherný život plný radosti a štěstí. Počínaje včerejším večerem, kdy ses vrátila domů jako tělo bez duše s tím, že jsi jen unavená, jsem si to uvědomila... A teď ti nevím, jak ti pomoci s tím hlasem, o kterém mluvíš... Zklamala jsem..." Po tváři jí stekly první slzy. Mari si starostlivě prohlížela její tvář. ,,Prosím... Můžeš mi to odpustit....?" Marinette ucítila na svém hrudním koši tak silný pocit viny, že by se nejraději zahrabala někam, kde by ji nikdo nikdy nenašel. Právě rozplakala svoji milovanou maminku. Rozplakala tu nejčistější duši na světě... Byla strašná dcera. Zvedla Emiliinu hlavu a podívala se jí do očí.
,,Nikdy.... NIKDY jsi nezklamala mami. Jsi ta nejúžasnější a nejčistší duše na tomhle světě a já tě zašpinila vlastními slzami. To já bych měla být ta, co by se měla omlouvat. Moc mě to mrzí... Moc se omlouvám... Miluju tě mami a nechci tě vidět nešťastnou... Hlavně, když je to kvůli mě... Miluju tě..." Emilie se usmála.
,,Já tebe taky broučku." políbila ji do vlasů a sevřela v obětí. ,,Já tebe taky..."
,,Zavolám mistrovi, že se dnes nedostavíš na tréning, ano? Dnes klidně zůstaň doma." Usmála se na ni. Mari jen přikývla a počkala, než Emilie opustí pokoj.
Věděla, že je den, ale i tak se usadila na posteli a obrátila se směrem ke stěně za postelí. Tam byla na stěně namalována její hvězda. Už delší dobu k hvězdě nepromlouvala. To bylo snad poprvé, co se jí to stalo. Zavřela oči, zhluboka se nadechla a otevřela své srdce.
Co mám dělat? Ty to všechno vidíš... Nechápu, co jsem udělala, že mi děláš to, co mi děláš... Někde uvnitř cítím, že to ty jsi ten hlas... Že to ty jsi ta žena, co mě volá... Proč? Co ode mě chceš? Znám tě? Tolik otázek a žádná odpověď... Už začínám být v koncích... Ani mámina ukolébavka mi dnes nepomohla... Navíc jsem ji samotnou rozplakala... Vidíš, co se mnou děláš?! To kvůli tobě, se včera stalo to, co se stalo a dnes jsem viděla maminku plakat! Stekla jí slza po tváři. Myslí byla někde úplně jinde.
Tam kde fouká severák
Vládne krajům řeka ledová
Lásko moje půjdem spát
O řece té si nechej zdát
Když Marinette otevřela oči, aby našla tu, co zpívala jí známou ukolébavku, byla zase na tom stejném tmavém místě.
V jejích vodách hlubokých
Pravdu najdeš, i směr kroků svých
Vyprávění řeky věř
Však v hloubce svůdné utoneš
,,Odkud znáš tu píseň?! Proč ji zpíváš?!" zvolala do tmy. Jedinou odpovědí jí byla další sloka písničky.
Nám skrývá na co vzpomíná
Čas písni dá moc kouzelnou
Tvůj strach jak svíčka zhasíná
Ptáš se slov, teď uhranou
,,Prosím... Proč mě trápíš...?" Před ní se najednou objevila silueta té stejné ženy. Až teď, když se zaposlouchala do poslední sloky jí přišlo, že její hlas zná. Ne z toho, jak jí volala... Znala ten hlas mnohem, mnohem dříve...
Tam kde fouká severák
Matce vrací dny ve vzpomínkách
Vrať se domů dítě mé
Vše nalezne v tom ztraceném
,,Počkej!" Zakřičela, když se znova žena rozplynula.
Marinette okamžitě procitla ze stavu denního bdění, (takhle tomu začala říkat) a zhluboka dýchala. Byla zpocená a lehce vyčerpaná. Tohle už překračuje všechny meze... Tohle není normální...
,,Co ode mě chceš?!!!" Zakřičela němě a schoulila se setřepaná do klubíčka. V němém vzlykání usnula s přáním, aby prožila ničím nerušenou noc.
Dneska o něco kratší kapitola, ale tak snad se bude líbit 😊
Co máte v plánu přes víkend? Já válení v posteli a hraní na PS4😅💙
Těším se na Vás zase zítra 😊
Vaše Calimë Mermaid 💙
YOU ARE READING
Druhá hvězda
ספרות חובביםV Paříži žije slavný módní návrhář se svojí ženou, slavnou herečkou a hudebnicí a čtyřletým synem. Jejich rodina se ale pár dní před Vánoci rozroste o jednoho člena. A to o tmavovlasou dívku, která přišla po svém porodu o matku a následně o otce, kt...
