Chladná Duše ✔️

19. Kyselina? Ha!

Probudila jsem se znova v té kleci. Vyskočila jsem na všechny čtyři a zavrčela jsem na toho podivína který tu zase stál a zabíjel mě vražedným pohledem.

,,Naštvala jsi mě," zasmál se. Nevypadá naštvaně. ,,Píchli jsme ti látku která by ti měla znemožnit se přeměnit. Zkus to nebo tě necháme o hladu," usmál se. On se užívá že jsem zavřená. Samozřejmě jsem na to jen odpověděla vrčením. 

,,Dobře, tvoje rozhodnutí." pokrčil rameny a otočil se k odchodu. Předtím než zavřel dveře se ještě otočil a řekl: ,,Necháme ti soukromí," a odešel se zvukem zamikajícím zámkem. 

Takže ke svobodě mi brání dvoje dveře a nějaké okno. Musím se co nejrychleji dostat pryč jelikož nevím jak blízko jsem ke hranicím území. K tomu se ještě musím dostat domů! Proboha já si upsala smrt! Jak dlouho už tu jsem?! 

Co po mě chtějí? Abych se proměnila?! Pokud mi ale píchli něco co mi to znemožní tak to asi nepůjde. A co Lomcan? Pokud ví že jsem zmizela... nevím co by udělal. Vždyť já ho skoro ani neznám! A asi ani nepoznám...

Takhle to být nemůže! Heh, aspoň nějaký pud sebezáchovy mám. Couvla jsem a vystartovala proti mřížím tou největší možnou rychlostí co v tomto malém prostoru šla. 

Jediné čeho jsem docílila byla silná, naštěstí jen chvilková bolest hlavy. 

Dobře, takže se mám přeměnit? Dobře. 

Emmm, emmm. Nejspíše měli nějakou chybnou kyselinu nebo co mi to namluvili ale normálně jsem se proměnila.

,,Musím pryč!" zakřičela jsem. To nejspíše upoutalo jejich pozornost, jelikož jsem opět slyšela rachtání v zámku. 

,,Takže to nezafungovalo," podrbal se podivín na bradě.

,,Pusťte mě!" zakřičela jsem. On se pouze pousmál. 

,,Jsi náš vědecký experiment," zasmál se. ,,Sice vás tu bylo víc ale většina umřela - sám nevím proč," takže šílenec. To bude těžké. 

,,Musím pryč. Dala jsem slib že neuteču z území smečky a že každý den budu aspoň dvě hodiny doma! Pokud to poruším, tak umřu a budu vám houby platná!" 

,,Ou, to je smutné. A to jsme se tak nadřeli aby jsme tě chytili," hodil sarkastický smutný úsměv. 

,,Pustíte mě?" zeptám se. Možná jsem moc naivní.

,,Takže ty do dvacetičtyř hodin umřeš?" pouze kývne na souhlas. ,,Dobře tak popros," zavrčím. On si se mnou hraje?!

,,Pustíš mě prosím ven?" zavrčím.

,,Ne," zasměje se a přiblíží se ke kleci. Nakloní se jelikož mích stošedesát centimetrů je naproti jeho velikosti nic. ,,Budu se s radostí dívat jak umíráš,"

Zavrčím. Je šíleně blízko. Mohla bych velice lehce protáhnout čumák, když se přeměním a kousnout ho. Aspoň si s něčím zpříjemním umírání.

Jak jsem si promyslela, tak jsem i udělala. Zakousla jsem se mu do ramene. Hned sebou mrskl a moje zuby zklouzly.

,,Ty mrcho!" zařval. Přeměnila jsem se zpět a usmála se na něj. Chytl si za rameno z kterého mu tekla krev. Ne že by mu to nějak uškodilo více ale nějakou dobu ho to bude bolet a nebude moc s ní nic moc dělat.

,,Zahráváš si z ohněm, broučku," zasmála jsem se tentokrát já.

,,To si odpykáš!" zavrčel.

,,Jak? Necháš mě zabít? Promiň ale už umírám!" s tímhle jen nakrčel čelo a odešel i se zamykání dveří.

Sklopila jsem hlavu na stranu. Jsem připravená na smrt? Věřím že mě někdo hledá ale najdou? Snad cítí že ještě žiju...

Přeměnila jsem se znova na moji vlčici a snažila se na ledové podlaze usnout.

Nakonec se mi to podařilo.