Chladná Duše ✔️

13. Řekni a já možná svolím

Škola proběhla více méně v pohodě. Byli jsme před školou a já se otočila na Lomcana.

,,Mám dotaz," řekla jsem. ,,Ovládl jsi mi někdy mysl?" podezíravě jsem se na něj koukla. ,,A teď mi nečti myšlenky," přikázala.

,,No, jednou," podrbal se na zátylku.

,,Kdy?" pouze jsem se sama sebe zeptala proč to neřekl rovnou.

,,V kavárně. Jak jsme pak potkali tvého šéfa. Přikázal jsem ti ať si aspoň nachvilku sedneš,"

,,Jo, to mi připomíná že nemáš ovládat mého šéfa," varovala jsem ho.

,,To říkáš jako bych se tě měl bát." zasmál se. ,,Co když to udělám znovu? Přikážu mu aby tě třeba povýšil,"

,,Jsi dost na tenkým ledě," zasmála jsem se a vyrazila směrem ke kavárně.

,,No ták, řekni mi to," naléhal a šel za mnou.

,,Hej, zpomal. Tentokrát se mnou do práce nejdeš," zasmála jsem se.

,,Co? Proč?" udělal obličej smutného štěněte. Musela jsem se zasmát.

,,Protože nemám nic za to. Já umím vyjednávat. Až řekneš to co chci třeba ti to dovolím," usmála jsem se.

,,Hej!" zasmál se.

,,A nezapomeň že támhle je jeden člen naší smečky," ukázala jsem na jednoho kluka. Nebyl to člen naší smečky ale aspoň nic nebude zkoušet.

,,Beztak lžeš," zasmál se.

,,No, tak si to klidně mysli," zasmála jsem se tentokrát já a on na mě hodil nechápavý pohled. Znova jsem se zasmála. ,,No tak hádej jelikož támhle ti už zákažu jít dál,"

,,Nebudu ti bez dovolení smět číst myšlenky? Nebudu chodit do vašeho domu? Nebudu zakrývat svůj pach? Nikomu ze smečky neublížím?" zasmála jsem se. Hází první věc co ho napadne.

,,Všechno zní lákavě ale ani jedno není ono," vyplázla jsem na něj jazyk.

,,Nebudu už nikoho ovládat ve svůj prospěch? Nebudu už jíst krev? Řeknu ti co všechno dokáže vyspělý upír?" u toho jsem se nachvilku zastavila ale než jsem stihla ho zastavit řekl ještě. ,,Zruším nějaké přikázání?-"

,,Bingo!" vykřikla jsem.

,,Myslíš to na tvého šefa?" kývla jsem. ,,Normální člověk by byl rád za to že dostal přidáno ale ty ne,"

,,Já nejsem normální člověk," zasmála jsem se a zastavila na rohu ulice.

,,Můžu tedy jít s tebou?"

,,Můžeš pokud vrátíš šéfovi rozum/nerozum," usmála jsem se. Byl tak blízko...

<po práci>

Lomcan celou dobu na mě koukal a já občas neodolala a usmála se na něj. Zury si mě asi dvakrát dobírala ale pak ztichla když se na Lomcana znova koukla. Já na něj jen hodila výhružný pohled.

Jako vím že mě má rád ale co já? Vždyť já ani nevím co ke komu cítím. Vím že k učitelům chovám nenávist ke Kubovy rodinou lásku ale k Lomcanovi?

,,Nad čím přemýšlíš?" zeptal se mě najednou Lomcan.

,,Ale," zasmála jsem se. ,,Jen co tam v té kavárně děláš? Vždyť tam jen sedíš a koukáš na mě," 

,,Dodává mi to energii," usmál se a přistoupil ke mně.

,,Jako koukání na mě?" vypukla jsem v smích. Ale to co řekl později můj smích zastavil.

,,Ano," usmál se. Zamrzla jsem. ,,Mohu tě políbit?" zašeptal. Přestala jsem dýchat. Jak to mám vědět? Můžeme to zkusit ale tohle by určitě by to neklapalo. 

Najednou mě políbil. Nemohla jsem dýchat. 

Když se odtrhl začervenala jsem se a koukla na naše nohy. ,,Neřekla jsem ano," zašeptala jsem.

,,Chci ti dokázat že by to šlo," usmál se. ,,Už by jsi měla jít , ať si bratr nedělá starosti," 

,,Ten si dělá i když jsem ve škole," podrbala jsem se na zátylku. ,,Tak ahoj,"