Chladná Duše ✔️

8. Děkuji? Asi? Co?!

I když jsem si říkala že ho budu jen tak ignorovat, tak jsem asi nevěděla jak těžké to je. Pořád jsem cítila jeho pohled. 

Zrovna jsem procházela okolo něj když mě chytil dost silně za ruku až se zasyčela. ,,Pojď si prosím nachvilku ke mně sednout," jeho pohledu jsem nemohla odolat. Ani nevím jak.

Odnesla jsem tác a poprosila Zury ať to na pět minut vezme za mě. Vesele souhlasila se slovy ,,konečně,". 

Sedla jsem si a dala ruce pod bradu. ,,Tak povídej," nevím o čem by jsme si měli povídat jelikož mi došlo že tady se jen tak učit nemůžeme.

,,Řekni mi něco o sobě," pobídl mě. Hrrr.

,,Mám pouze bratra, rodiče umřeli. Chodím na stejnou školu jako ty. Stačí?" v hlavě se mi vybavovali hromady dalších věcí ale to on nemusí vědět. 

,,No ne ale nechám tě," zasmál se. ,,Jak dlouho už tu žiješ?"

,,V tomhle městě?" pouze kývl. ,,No celý svůj život,"

,,Terengová!" uslyšela jsem za sebou naštvaný hlas. Otočila jsem se. Ajéjé, můj šéf. ,,Nemáš přestávku! Neplatím tě aby sis tu povídala s nějakým chalanem!" To měl pravdu.

Rychle jsem vstala a s tichým omluvením jsem odešla za bar kde na mě Zury hodila soucitný pohled.

Šéf si zalezl dozadu kde měl menší kancelář. Chodí sem málo jelikož může pracovat doma ale má děti a občas potřebuje klid.

Pochvilce když jsem umývala nádobí tak za mnou přišel Lomcan. ,,Dere já už půjdu," Chtěla jsem se ho zeptat proč ale odolala jsem a pouze kývla. ,,Kdy končíš?"

,,Asi až budeme zavírat takže v osm," odpověděla jsem.

,,Dobře, pak tě vyzvednu." To mě překvapilo. Než jsem mohla cokoliv říct, byl už pryč.

,,Uuuuu jsem tak rád že je někdo takový kdo umí zaskočit Dere Tenergerovou," zasmála se Zury a štouchla do mě. 

,,Ježiši, no co," radši jsem to zahladila zasmátím.

<po práci>

Vyšla jsem z kavárny. Lomcan tu nikde nebyl. Přitom jsem ho tu cítila. Měl výrazný pach. 

Koukla jsem za roh. On tam stál a povídal si s mím šefem. Co má zalubem? Sice byli odemně docela daleko ale když chci můžu slyšet docela i daleko.

,,Dere pochválíš za to že se věnuje zákazníků na jedničku a zvýšíš ji plat, je ti to jasné?" Ten jeho hlas...

,,Ano," 

,,To jsem rád že jsme si to tak vyříkali," usmál se a vyšel směrem ke mě. Honem jsem udělala jako že zrovna vycházím.

,,Vidíš jsem tady," usmál se když mě uviděl.

,,Neměla jsem pochyby," odfrkla jsem si.

,,Ale jo, měla, viděl jsem tvůj výraz," ušklíbl se.

Lomcan mě zase doprovodil do lesa a já se s ním rozloučila. 

,,Vážně nechceš abych tě doprovodil až domů?" zeptal se už poněkolikáté. 

,,Ne," Dovolila bych mu to ale bydlím ve druhé části města ale to on neví a chci to tak nechat.

Počkala jsem až odejde. Když jsem si byla jistá že je pryč, přeměnila jsem se. Vyběhla jsem směr domov.

<Po škole v práci>

Ve škole jsem si s Lomcanem povídala. To ale neznamená že ho mám ráda! Pomohl mi docela dost s chemii. Dal mi na sebe číslo a já na sebe. Jsme jen kamarádi. Teď jsem v práci a zrovna přišel zase šéf.

,,Dere chtěl bych se ti omluvit za ten včerejšek," řekl docela dost provinile. Dost překvapeně jsem na něj koukla a pokývala na Zury rameny že taky nevím o se děje. ,,Vím že se věnuješ zákazníkům na jedničku proto ti chci i přidat,"

,,Počkat co?" podivila jsem se. To jak Lomcan udělal! Počkat... to ne... ,,Dobře, promluvíme si o tom zítra, teď musím něco rychle zařídit," sundala jsem si zástěru a chtěla vyběhnout ven. Zastavili mě ale šéfova slova.

,,Kam jako jdeš?!"

,,Nechte mi můj plat a zůstanu, pokud nenecháte přijdu zítra," Nic na to neřekl a já vystřelila ven. Rychle vzala mobil do rukou a šla směrem k lesu. 

,,Už se ti stýská?" ozval se veselí hlas Lomcana z druhé strany.

,,Přijď co nejrychleji k místu kde se vždy loučíme," a típla jsem to.

Byla jsem už tam a ani ne za minutu tu byl i Lomcan. 

,,Dere co se děje? Stalo se něco nebo co?" 

,,Mám dotaz," tázavě na mě pohlédl. ,,Co jsi včera řekl mému šéfovy?"

,,Kdy?"

,,Nedělej ze sebe tupce! Viděla jsem vás!" okřikla jsem ho.

,,Jen jsem mu řekl aby ti přidal že ses mi jenom výborně věnovala a že si to zasloužíš," řekl provinile.

,,Můj šéf nikdy nikoho neposlouchá!" na to jsem ho znala příliš dobře.

,,Udělali jsme dohodu," 

,,Jakou štědrou nabídku jsi mu dal aby to přijmul?!" viděla jsem že váhá. ,,Co by mu někdo jako ty mohl dát?"

,,J-já... Proč se na mě vlastně zlobíš? Nic jsem ti špatného neudělal!" to je poprvé co vidím naštvaného Lomcana a nechci ho takhle vidět víckrát.

,,K-kdo j-jsi?" Hrklo ve mě. Lomcan se najednou úplně uklidnil. Byl zase úplně normální.

,,Dere,"

,,Řekni mi to!"

,,Jsem normální člověk jako ty," podíval se na mě zmateně. Ne na to ti neskočím.

,,Kdo jsi!?" vyjekla jsem znova. Cítila jsem že moje vlčice chce na povrch. Tento muž není člověk. Prosím ať je to sen.

,,Dere," vydechl moje jméno. ,,Já... já ti to říct nemůžu,"

Silně jsem zavřela víčka. Prohrála jsem. Ani ne do vteřiny jsem se změnila v moji vlčici a vláda nad svým tělem zvadla. Nikdo mi nebude lhát!