Hunger Games, year 73.

18. BĚH

Tohle je šílené. Celý tenhle den je šílený. A to začal celkem normálně.
Isabella není tak dobrý běžec. Psi jí téměř koušou nohavice od jejích volných kalhot. Tentokrát jsem vděčmá za své úplé kalhoty.

Nevím, jak dlouho jsme běžely, ale už jsme každá měly dost. Běh mi navíc stále stěžovala ovázaná pata, která se bolestně ozývala každým krokem.
„Tohle nezvládneme, musíme zastavit.” zasípala unaveně Isabella a rukou se opřela o kmen stromu. Doběhly jsme do lesa.
„Tak vyšplháme na strom.” navrhnu a už se chytím dalšího stromu.
„Ne.” vyhrkne dívka „Neumím lézt po stromech.”
Nemohu tomu uvěřit. Co teď budeme dělat? Mám jí tady nechat?
„Cože?” položím první otázku, která mě napadne. Tak teď máme opravdu velký problém.

Za stromem se mihne stín a ten následuje další a další. Psi nás dohnali.
„Tak to jenom zkus.” zavrčím prosebně, nespouštějíc zrak z psů nadměrné velikosti. Isabella je taktéž vystrašeně pozoruje. Kam se poděla ta dívka, která se ničeho nebojí?
„Nemůžu." řekne třesoucím se hlasem „Tohle já nezvládnu.”
Určitě se bojí výšek. Jenže co teď? Necjat jí tady nemůžu a šance, že se přes psy dostaneme je téměř nulová.

Isabella pevně uchopí svůj luk v třesoucích se rukou.
„Tohle nepůjde.” zašeptám „Neprobojuješ se jen tak s lukem.”
Isabella se na mně úkosem podívá.
„To se ještě uvidí.” zašeptá na oplátku a vrhne se mezi hlouček psů.
Výkřik se mi zadrhne v hrdle.
Je to blázen! Co si myslí!

Nezbývá mi nic jiného, než se za ní střemhlav rychlenrozeběhnout. Cestou sejmu dýkou dva psy, ale třetí mě sráží k zemi.
„Slez ze mně, ty psisko.” křičím, když se spolu válíme na směsici štěrku a jehličí. Pes se ale dál neúprosně snaží zahryznout se mi do krku. Jen stěží z vesty vytahuji dýku, která nachází svůj terč v těle psa.

Když vstanu, překvapí mě, že všichni psi už jsou pryč. Jenže s nimi i Isabella. Vyděšeně se chytnu za vlasy. Mám sto chutí zavolat její jméno, ale i kdybych jich měla třeba i tisíc, nemůžu si to dovolit. To poslední, co bych si teďka přála je, aby se objevil Mickhulas a zebil mě tady, mezi hromadou přerostlých vztejlých psů. Jediná má naděje je, že výstřel z děla ještě nezazněl, tudíž musí být někde naživu.
„Isabello?” zkouším zkusmo normálním hlasem „Isabello, slyšíš mě?”
„Tady jsem” ozývá se po chvíli a já za stromem vidím kousek její postavy.
„Uf, to jsem se lekla. Už jsem si myslela, že se ti něco stalo.” zasmála jsem se, ale poslední slovo se ztratilo někde v dáli. Smích mě ihned přešel.

„Isabello.” zašeptám a beru její ruku do své dlaně. Isabella vzhlédne.
„Uf, taky jsem si myslela, jestli ti něco není.” řekne a vyprskne na mně spršku krve.
„Trochu mě pokousali.” dodá, když si všimne mého pohledu. Je mi na zvracení a mám pocit, že kdybych jen otevřela pusi, vysypala bych ze sebe tu skromnou snídani, co jsem dneska jedla, a tak radši mlčím. Isabella leží v kaluži své krve, opřená zády o strom s lukem třímajícím na svém klíně. Z pravého ramene jí toho zbylo opravdu málo a to nemluvím o levé noze, která je v oblasti kolene vysazená z kloubní jamky a kouká jí kus holenní kosti.
„Tohle se už asi nespraví, Isabello, je mi to opravdu líto.” říkám a podívám se jí do očí. Dívka nereaguje. Určitě to věděla i beze mně. Nevím, co na to všechno říct. Teď už zbývá jen čekat, než odejde z arény nadobro. A nebude to jako vítěz.
Isabella naposledy mrkne a potom její tělo znehybí. Mlčky se zvednu, naposledy se otočím a ohlédnu se na svou bývalou spojenkyni a rozeběhnu se od toho hrozného místa plného krve a bolesti. Ozve se další, tentokrát předposlední výstřel z děla. Dvacet tři.

Ačkoliv nebrečím, je mi líto téhle ztráty. Není to proto, že bych jí měla kdoví jak ráda, ale proto, že teď jsem na toho posledního splátce úplně sama. Navíc tady mi opravdu už žádny balíček nepomůže. I kdyby to byl ten nekvýhodnější balíček, nepřijmula bych ho. Tohle musím zvládnout sama. Musím dokázat, že i obyčejná malá dívka z třetího kraje má na to vyhrát.