Hunger Games, year 73.

4. ZAHAJOVACÍ CEREMONIÁL

Můj přípravný tým je parta bláznů. Nejmenší vizážista, kapitolan středního věku, má modrou pokožku a dlouhé taktéž modré řasy. Nejmladší vizážistka má svétlerůžové vlasy ostříhané nakrátko a na své pravé tváři má zlaté tetování, které vypadá jako úzké větvičky listnatého stromu. Třetí žena, kapitolanka, je vysoká a má špičaté uši.
Míhají se kolem mně a ruce jim jenom kmitají. Chvíli mi dělají nehty, potom se přesouvají k nohám a s pomocí vosku z nich strhávají chloupky.
Snažím se nedávat bolest najevo. Zažila jsem i horší věci. Jednoho dne jsem spadla ze stromu a zlomila si obě dvě ruce. To teprve byla bolest. Ten měsíc jsme utratili peníze za všemožná léčidla a obvazy, až nám nezbylo téměř žádné peníze na jídlu. Jeden večer, kdy naše rodina už dva dny nic nejedla, jsem se vydala na zahradu a v prstech si pohrávala s dýkou. Nemohla jsem pohybovat ani jednou rukou, ale i tak jsem upustila dýku na veverku, která mi přeběhla přes nohu. Dýka se jí zabodla do krku. Sice to nebyla žádná hostina, ale když to otec smíchal s bylinkami, dalo se to.
„Jsem ráda, že nekňučíš." prohlásila jedna kapitolanka z přípravného týmu. Neměla jsem chuť odpovídat a dál jsem mlčela.
„Pravda. Většina splátců z toho může zešílet." souhlasil muž s nejvýraznějším kapitolským přízvukem a pousmál se.
Při posledním trhnutí mi ujede jedno syknutí.
Poté mi nanášejí na holou kůži, která mi teď příjde zranitelná a je celá růžová, vrstvy různých mastí.
Musely stát celé jmění, přemýšlím. Kdo ví, kolik by moje rodina za ně musela zaplatit.
Po chvíli si nejen připadám jako otrhané kuře, ale svrbí mě celé tělo.
„Teď tě předáme do rukou tvého hlavního vizážisty." usmívá se na mně nejmladší kapitolanka a dolaďuje mi stíny na očích.
„Tak hotovo." potěšeně zatleská a odvádí mě dveřmi do malé místnůstky.
„Tady prosím počkej." říká a spěšně odchází.

Přehazuji si přes sebe látku s otvorem pro hlavu a ruce. Celkem mám strach. Ano, musím si to přiznat. Co když můj vizážista bude úplný blázen a pošle mě na přehlídku ve velmi odvážném kostýmu. Minulý rok, když jsem s rodinou sledovala Hladové hry v malé televizi, byli splátci z dvanáctého kraje pošpiněni uhelným mourem a to bylo tak všechno.
Po chvíli přichází vyhublý vysoký mužík a zářivě se na mně usmívá: „Meghan Sparkle, Meghan Sparkle, Meghan Sparkle." opakuje a přechází kolem mně. Dáva mi znamení, abych se vysvlékla a poté říká:„ Tým mi říkal, že jsi menšího vzrůstu, ale tohle jsem nečekal. Jsi menší než má dvanáctiletá dcera."
Popravdě bych se ani nedivila. Jestli je po otci, který měří tak dva metry, je opravdu větší než já.
Po chvíli se oblékám a můj vizážista mě vede na oběd.
Sedíme v malém salónku.
„Tak copak by sis dala?" ptá se mě a v hubené ruce drží ovladač s jediným velkým tlačítkem.
„Je mi to jedno." odpovídám. Po dopoledni stráveném drhnutím staré kůže, mytím, česáním a malováním stínů mi dost vyhládlo.
Na stole přede mnou se zčistajasna objevuje talíř s bramborovými šiškami, žebírky politými bylinkouvou omáčkou. Jídlo je dobré a příjmně hřeje v žaludku.
„Trichu jsem přemýšlel nad tvým kostýmem." podstrkuje mi papír s návrhem čehosi, co bude můj kostým. Jsou to dlouhé šedé šaty se stejnobarevným šedým pláštěm.
Obvykle kostýmy představují něco z příslušného kraje. Třetí kraj se soustředí na výrobu téměř všeho. Lidé si pod pojmem Třetí kraj představí továrny. Doufám, že nás nechce proměnit v jednu z továrních špinavých věží.
„Po mnoha hodin diskusí s mým bratrem Cinnou, který by tak rád byl vizážistou, avšak musí si počkat, až bude opravdu tak dobrý, jako já, jsme se dohodli, že plášť za sebou bude zanechávat obláčky dýmu." oznamuje mi vizážista „No nepříjde ti to moc přehnané?"
Takže ze mně opravdu bude obří tovární věž, říkám si vduchu. A jestli mi to přijde přehnané? Ano. Koneckonců všechno v Kapitolu je svým stylem přehnané. Musím překonávat nutkání protočit oči, nebo si alespoň zaťukat na čelo. Přemýšlím, zda byl uhelný mour lepší, než tovární věž. Poté mi dochází, že na tom nejsem zas tak špatně.