Hunger Games, year 73.

17. SPOJENCI

„Co tady děláš?" zeptám se vyjeveně, protože ona je tady ten poslední koho bych zrovna čekala.
„Chci ti jen pomoct." pokrčí rameny a prohlídne si patu. Před jejím pohledem ucuknu a v rychlosti vstanu.
Co když mě chce zabít? Kdo ví, s jakými úmysly tady teď stojí. Proč by mi chtěla pomáhat?

„Nestojím o tvoji pomoc." řeknu narovinu a urychleně se posunu o kus dál. Při každém mém kroku se pata bolestně ozývá. Nechápu, jak jsem před tím mohla běhat. Jen s těží potlačuji bolestivé syknutí.
„Hele, zbyla mi ještě nejaká mast a našla jsem listy, se kterými by sis tu ránu mohla obvázat, ale jestli nechceš, tak jak je libo." řekne Isabella a založí si ruce v bok.

Zamyšleně pohlédnu na patu. Je pravda, že jakákoliv pomoc by se mi teď hodila.
„Dobrá." zavrčím a usednu na jednu z postávajících lavic. Dívka protočí očima a vytáhne ze svého batohu stříbrnou krabičku s mastí a pár kusů velkých zelených listů na obvázání. Nechám si ránu ošetřit. Mast příjemně hřeje a já po malé chvíli cítím okamžitou úlevu.
Po chvíli vytahuji své zbyle jídlo ukořistěné z hostiny z kapsy. Kuřecí stehýnko jsem bohužel cestou někde ztratila, avšak malý koláček mi jako večeře postačí. Neujde mi Isabellin hladový pohled.
„Tvarohový.” zahuhňám přes plnou pusu a pousměju se. Tohle jí muselo dozajista alespoň trochu rozzlobit.
Dívka hodí smutný pohled na podlahu do té doby, než jí kousek koláčku hodím.
„Díky.” zašeptá.
„Neděkuj, kdyby jsi mi neošetřila patu, nedala bych ti ho.” řeknu narovinu a dál se věnuji svému koláči, ze kterého zbylo tak žalostně málo.

Zbytek dne probíhá v klidu. Sem tam jedna z nás vyhlédne ven z budovy. Dlouhé ticho protíná až Isabella.
„Budeme teda spojenkyně?” podívá se na mně.
„Jen po dobu, dokud nebude Mickhulas mrtvý.” kývnu na souhlas.
Neobtěžuji se vzhlédnout od sbírky mých nožů. Celé se mi to zdá nějaké podezdřelé. Prpč by se profík, jako byla ona, zahazoval s někým jako jsem já? Tohle nedává smysl. Nechápu ten důvod. Proč, když by ho zvládla i sama? Stačil by jen jeden šíp.
V té chvíli mi to dochází. Nemá šípy.

„Chceš mít hlídku jako první?” zeptá se najednou Isabella. Vrhnu po ní nedůvěřivý pohled, protože se mé myšlenky momentálně pohybují úplně někde jinde.
„Radši jo.” kývnu a vstanu „Radši celou noc.”
Nevěřím jí. Určitě by mě ve spánku podřízla.

Noční obloha je až moc klidná. Dusno nemizí ani v těch nočních hodinách, ve kterých by se mělo alespoň nepatrně ochladit. Na čele se mi leskne slaný pot. Každých pár minut lokám ze své lahve vodu. V dálce uslyším psí štěkot. Vzpomenu si na ty divoké psy, které jsem nedávno potkala v lese. Tehdy mě před nimi zachránila Sophie. Sophie, moje kamarádka. V očích se mi mihne náznak zoufalství, ale ihned ho potlačím. Nemůžu si dovolit brečet.

Kostel je i přes noc překvapivě klidný. Ticho přerušuje jen ziché oddechování mé společnice. Usnula už před dlouhou dobou. I mně postupně přemáhá spánek a za chvíli už ležím opřená o jednu z lavic ponořená v hlubokém spánku.

Ráno mě budí prudké ranní světlo a hlavně to horko. Je přímo nesnesitelné. Dopíjím zbytek z lahve a vydávám se směrem k potůčku pro další vodu. Za sebou slyším tichý šramot. To se určitě vzbudila Isabella.
Když dosedám zpátky do lavice vedle ní, tváří se nezvykle výřečně.

„A jak jinak?” zeptá se.
„Cože?” zvednu obočí „Jak to myslíš?”
„Jak vypadá tvůj život doma?” ptá se dál. Mám sto chutí něčím jí umlčet, ale nakonec potlačuji touhu nadávek a pokrčím rameny.
„Normálně.” usměju se.
„Já mám doma jenom tátu.” říká tiše.
„Aha.” zamručím a rozhlédnu se všude kolem.
„Je to mírotvorce.” zašeptá po chvíli.
Opravdu jsem slyšela dobře? Mírotvorce? Ti přece žádné děti mít nesmí. Přestanu nad tím přemýšlet a zaměřím se na zajímavou poletující mouchu.
„Matka zemřela po porodu. Vím ale, že oba se měli moc rádi.” zamumlá po chvíli a vstane.
Zvednu hlavu. Najednou je tak vysoká.
„Nechceš jít se mnou lovit?” zeptá se mě.
„Ano, ráda.” přikývnu a vyrazím za ní.

Pohybovat se v takovém vedru je těžší, než jsem si myslela. Bolavá pata tomu moc nepomáhá. Asi po dvouch hodinách se vracíme zpátky s pěkně tučnou králičí nožkou. Vše ostatní jsme snědly cestou.

Večer usínáme s plnými žaludky. Ráno se budím s nepříjemným dojmem, že dnešek možná nebude úplně normální.

Zjišťuji, že pata je už o moc lepší. Alespoň že tak.
„Uděláme to takhle.” usedá Isabella na proti mně s plánem napadnutí Mickhulase „Půjčíš mi dva nože, obklíčíme ho a potom se na něj vrhneme z obou stran. Nebude mít proti nám šanci. Co myslíš?”
Plán se mi to nezdá kdovíjak převratný, ale i přes to kývám na souhlas.

„Ale jak ho najdeme?” ptám se po chvíli.
„Myslím si, že nás tvůrci nějak seženou dohromady.” odpovídá téměř okamžitě bez jakéhokoliv rozmýšlení.

Už se chci zeptat, jak by to mohli udělat, když mě přerušuje hlasitý štěkot. Z tohoto úděsného zvuku se mi  ježí chloupky na zátylku. Isabella překvapeně vyskočí na nohy.
„Pojď!”křiknu na ní „Dělej!”
Hlasitý dupot divoké smečky se se štěkotem nebezpečně přibližuje.
Isabella vyděšeně vyběhne z budovy za mnou, to už se ale jejich stíny táhnou po nedalekých zříceninách.