Hunger Games, year 73.

12. NEČEKANÉ SPOJENECTVÍ

„Kde se tady bereš?” vyhrknu a překvapeně zamrkám. Nemůžu tomu uvěřit, protože tahle drobná dívka je to poslední, co bych teď tady čekala.
„Já toho psa zabila?” ptá se vyděšeně krátkovlasá blondýnka a zabořuje prsty do chundelatého kožichu mrtvého psa.
„Kdybys ho nezabila ty, zabil by on mně.” krčím rameny a rovnám si dýky ve vestě.
„Dlouho jsem tě hledala.” přiznává Sophie a bere mě za ruku „Potom mě napadlo, že budeš někde v lese.”
„Já taky nevěděla kde jsi. Kam jsi na začátku zmizela?” ptám se udiveně. Potlačuji nutkání obejmout ji a přiznat se ke všem těm strašným vraždám. Kamery nás určitě snímají.
„Utekla jsem. Chvíli jsem na tebe čekala, jenže potom se přiblížil ten Jak Rotter s klukem z mého kraje a chtěli mě do týmu.”
„Proč?” vyhrknu bez rozmýšlení. Sophie mi svou přítomností rozházela všechno vnímání. Napjatě poslouchám její tichý hlas, aby mi nic neuniklo.
„Nevěděla jsem, tak jsem od nich utekla. Poté jsem je sledovala a dělají ještě s jednou malou dívkou něco s elektřinou. Nejspíš chtějí napadnout profíky a potom je Jack všechny pozabíjí.” vysvětluje.
Chvíli je ticho.
„Nepůjdou tudy zpátky ty psi?” přemýšlí Sophie.
Plácnu se dlaní do čela a rychle lezeme na nejbližší stromy, které mají dole větve.
Po chvíli se psi opravdu vracejí, z dlouhých slepených chlupů pod bradou jim odkapává lepkavá krev.
Když slézáme z nepohodlných borovicových stromů, všímáme si vznášedla, odnášejícího bezvládné tělo dívky, kterou jsem před chvílí potkala.
„Tak co dál.” šeptá Sophie a nervózně se rozhlíží kolem sebe „Popravdě už bych byla někde ukrytá.”
„Mam jednu skrýš, kde jsem se ukrývala a vejdeme se tam obě dvě, jestlu tedy chceš.” nabízím jí.
„Jasně, ráda.” usměje se Sophie a obejme mě.
Nejsem zvyklá, že by mě objímal někdo jiný, než má rodina, ale objetí s radostí příjimám.
Jsem ráda, že tu mám Sophie. Pořád vlastně nevím, jestli jsme přítelkyně, ale je mi to jedno. Pořád se bojím jednoho, a to toho, že jí budu muset zabít.
„Chtěla by jsi vyhrát?” protíná úzkostlivé ticho, které ještě před chvílí mezi náma vládlo.
„Chci přežít.” odpovídám po delší odmlce „A ty?”
„Já nemám šanci.” sklopí dívka pohled.
„Každý má šanci.” řeknu a podívám se jí do očí, ve kterých vidím jenom smutek.
„Já ale ani nechci vyhrát, chci, aby vyhrál někdo jako ty.” šeptne Sophie a dál už nic neříká.

Po hodině únavné chúze se celé zpocené vracíme do mého tajného úkrytu pod vyvráceným stromem. Slunce prahne, a tak alespoň malý stín s chutí uvítáme. Rozkládám na zem folii a po hodině odcházíme na lov. Po chvíli ulovím pěkného, tučně vypaseného králíká. Sophie mezitím nasbírala hrst voňavých bobulek a voňavých bylinek, takže dnes bude králík obzvlášť dobrý. Nemýlím se. Králík, opečený v ohni, který jsme si dovolily rozdělat při zapadajícím slunci, se spolu s bylinkami, které nepoznávám, rozplývá na jazyku. O Sophiinu znalství v bylinkách není pochyb. Opravdu je v tom dobrá. Kolujeme lahví s vodou. Už mi dochází a zítra budu muset pro další.
Ani jedna z nás toho moc nenamluví, a tak jdeme mlčky zase zpět a usedáme k večerní hymně Panemu.
Když dozní, objeví se na obloze tvář dívky z desítky, dívky z jedenáctky a dívky z dvanáctky.
„Byla tak malá.” fňukne téměř neslyšně blonďatá Sophie. Normálně bych to považovala za projev slabosti, ale dnes ne. Navíc u Sophie bych to stejně nedokázala, oblíbila jsem si ji. Možná až moc.
„Měly bychom jít spát, já budu mít první hlídku.” říkám po chvíly.
„Ne, budu jí mít já.” sedá si Sophie a já jí podávám do ruky jeden ze svých nožů. Samozřejmě to není ten rodinný, ten je pro mně až moc cenný, ale je to jeden z nejlepších kousků.
„Tady máš a když tak mě vzbuď.” lehám si vedle kamarádky.

Kdovíproč nemohu usnout. Zamyšleně pozoruji kořeny vyvráceného stromu. Hlínu z nich seškrabuji klacíkem. Opět mě napadají myšlenky typu rodina. Jak se asi má? Dívá se právě na mně? Mírně pohnu prsty a zamávám do kamery, která je skrytá ve změti kořenů.
Poté již zavírám oči a se šťastnými vzpomínkami na dětství s mým bratrem a jeho přátely usínám s úsměvem na rtech.

„Vstávat.” štouchnu do schoulené Sophie a ta se se škubnutím probouzí.
„Jdeme pro vodu.” říkám a pousměju se nad zmateným úsměvem mé společnice. Nejspíše usnula během hlídky a ani se nedivým, tohle horko by unavilo každého. Navíc když jsem byla ještě sama, nikdo mě nehlídal a taky mě nikdo nenapadl. Navíc jsem měla u sebe ostré nože.
„Nechtěla jsem usnout, přístě to napravím.” omlouvá se Sophie a opět mě objímá. Kývnu na pochopení a pokračuji v cestě. Tahle noc mi kdoví proč dala sílu a novou životní energii. Ve společnosti Sophie mi ani nepřijde, že bych byla v aréně.

Když beru vodu, slyším výstřel. Třináct. Poté další. Čtrnáct.
Někdo se k nám blíží a hlasitě se směje.
„Slyšeli jste je?” řehtá se dívčí hlas.
„Prý My vám budeme k užitku, nezabíjejte nás.” napodoboval druhý hlas.
Urychleně vstávám.
„Sophie.” syknu „Musíme jít. Hned.”
Spohie si nejspíše uvědomí hrozbu a urychleně běžíme pryč.
„Hele, vidíte je?” ozývají se hlasy za námi. Ten hlas poznávám, jedná se o jednoho z profíků. Natasha, jasně. Ta mi tu chyběla.
Utíkám jako o život. V podstatě mi i o život jde. Když dobíháme do lesa, Sophie okamžitě šplhá na nejbližší strom. Chci vylézt za ní, jenže vtom se kolem mně prožene šíp. Jsou mi v patách. Musím běžet dál. V hlavě rozzuřeně kleju, když zjistím, že je to celá skupinka profíků a ženou se přímo na mně.
Bez váhání utíkám dál a porážím houštiny a větve přede mnou.
Třeba mě nedohoní, říkám si. Jenže to už jsou skoro u mně.