10. PUSTINA BEZ VODY

455 34 2
                                    

Co nejrychleji vstávám. Snažím se odtrhnout pohled od jeho těla a utíkám dál. Najednou se kolem mně prožene šíp a zapíchne se klukovi z pátého kraje do břicha. Ohlédnu se, abych zjistila kdo ho vystřelil a vidím tu tajemnou dívku z prvního kraje. Sklání luk k zemi a nevypadá to, že by se chystala vystřelit po mně. Kouká mi do očí. Dává mi snad šanci na útěk? Rychle odbíhám pryč. Isabellinino chování pomyslně odstrkuji do zadní časti mé mysly.
Vtom mně to dochází. Kde je Sophie? Urychleně se schovám za nejbližší sutina a v rychlosti přemítám. Snad nezůstala u rohu hojnosti. Jak by asi přemýšlela? Rozeběhla se schovat za nějakou sutinu? Klekám si na kolenu a rozhlížím se po aréně. Na levo odemně je řídký borovicový les. Vypadá prostorně, ale na schování nic moc. Na pravo je louka plná suché trávy. To je snad je ště horší.
Opatrně vykukuji z mé skrýše. Boj u rohu hojnosti stále trvá. Neváhám a rozebíhám se k lesu. Sophie budu muset najít později. Jestli teda ještě žije.

Nevím, jak dlouho běžím. Deset minut? Čtvrt hodiny? Začátek lesa jsem už minula před hodnou chvílí a roh hojnosti mi již zmizel z dohledu. Nepříjemně mě píchá v levém boku, ale nezastavuji se. Udýchaně se zastavuji a nervózně se otáčím dokola. Vím, že mě sledují tisíce kamer, ale stejně mám pocit, jakoby tu byl ještě někdo, kdo mě sleduje. Nevím, kde jsem, ale hlavně že jsem daleko od ostatních. Boj u rohu hojnosti ještě neutichl, protože neslyším výstřely z děla oznamující počet mrtvých splátců. Při úvodní řeži tvůrci her čekají, až skončí a teprve potom ohlašují smrt.

Rozhoduji se, že si najdu skrýš. Nemusím ani dlouho bloudit, protože přímo přede mnou se nachází vyvrácená borovice. Její kořeny a díra po nic mi poskytnou výborný úkryt. Pomocí klacíků díru prohlubuji a pokládám na zem folii. Když jsem jí brala, nevěděla jsem, k čemu mi bude. Teď jí mohu použít. Je nesnesitelné horko a já mám žízeň.
Z pásku si uvolňuji lahev a zkouším, jestli v ní je voda. Na ruku mi vypadne pouze sáček s tabletkami na čištění vody. Takže jsem bez pití a nevím, kde je voda, nebo jestli vůbec je. Skvělý začátek.
Vtom to slyším. Výbuch z děla.
Buch! Jedna.
Buch! Dva.
Buch! Tři.
Buch! Čtyři.
Buch! Pět.
Buch! Šest.
Napínám sluch, ale dále nic neslyším. Divím se, že je jich tak málo mrtvých. Na prstech vypočítávám, kdo to tak mohl být. Určitě to byla ta usměvavá holka ze sedmého kraje a její společník, toho jsem sama zabila. Dále tu je Jonathan a ten kluk z pětky, kterého zabila Annabeth z prvního kraje. To máme čtyři. Dva chybí.
Jsem tak zabraná do počítáni, že neslyším rachot vedle mně. Rychle se ohlídnu a vytahuji dýku. Je to ten malý kluk z dvanáctého kraje. Zrovna kolem mně procházel.
„Ne.” vykřikne „Prosím nezabíjej mně.”
Je mi toho kluka líto. Ale nedá se nic dělat. Má dýka se mu zabodává do břicha. Překvapeně sevře dýku a podívá se na mně. Mám chuť říct promiň,ale musím se ovládat. To poslední, co chci je udělat ze sebe slabocha před Kapitolem.
Ihned vytahuji dýku z chlapcova těla. Nechci, abych přišla o další dýku. Takovou chybu si už nemůžu dovolit. Ne znovu.
Zalézám zpět do mého úkrytu a sleduji, jak vznášedlo odnáší chlapcovo tělo. Výstřel z děla mě utvrzuje, že je opravdu mrtvý. Zabila jsem dalšího splátce. Zase jsem o krok k vítězství.

Ani si nevzpomínám, že bych usla, ale ze spánku mě budí hymna kapitolu. Unaveně zamžourám na oblohu, kde promítají nejdříve panemský znak.
Jako první se objevuje tvář mého společníka z třetího kraje. To znamená, že profíci přežili. Bylo by divné, kdyby ne.
Dále se objevují nejdřív dívka a potom i chlapec z pětky. Dále oba dva ze sedmičky. Oblohu po nich nahradí fotografie kluka z devítky a poté i kluka z dvanáctého kraje, kterého jsem vyřídila opět já. Skoro půlku jsem pozabíjela sama, a to je teprve první den. Blaženě se usmívám a opět usínám. Následuje mě dlouhá bezesná noc.

Ráno mě budí příšerná žízeň. Z pusy mi vymizely všechny sliny a jazyk mě celý tuhne. Nutně potřebuji vodu. Neohrabaně po sobě uklízím. Prohlížím si vestu, jestli mám všechny dýky. Až na tu, kterou jsem nechala v těle kluka, mám všechny. Místo, za tu ztracenou dýku, jsem zaplnila dýkou z domova. Vytáhnu jí z jedné z kapes u vesty a pro případ nouze si jí nechávám v ruce. Prázdnou malou láhev si zandávám za opasek. S fólií udělám to stejné.
„Nechcete mi poslat vodu?” obracím tvář směrem k nebi. Mluvím teď zkrs kamery ke svým trenérům. Chvíli čekám. Nic se neděje. Škoda.
„Tak díky teda.” zamručím a pokračuji v cestě.
Dnešním cílem je najít vodu. Bez ní to už dlouho nevydržím.

Je nesnesitelné horko. Sundávám si bundu a vážu si jí okolo pasu. Černé oblečení přitahuje sluneční paprsky.
Potím se. Strašně se potím. Nejenže mám žízeň, ale začínám mít i hlad. Vylezu na nejbližší strom a trpělivě čekám na kořist. Po chvíli se objeví veverka a já jí ihned zabíjím. Vyvrhuji ji a vnitřnosti zahrabuji daleko pod zem, aby nepřilákaly divkou zvěř svým pachem. Maso pokládám na horky balvan a vyčkávám.
Ozývá se výbuch z děla. Osm. Prudce vyskakuji a pevně svírám dýku v dlani.
Slyším za sebou kroky. Než stihnu nějak zareagovat, postava mi pevně sevře zápěstí a dýka s drnčením padá na kámen. Svírá mě pod krkem a šeptá mi do ucha.
„Teď už mě nebudou mít za slabocha.” říká Dan z druhého kraje „Ne, když tě zabiju.” 
Cítím, že mě nesvírá pevně. Zřejmě nemá takovou sílu. Když zvolá Natashinino jméno, kopnu ho mezi nohy a ze země sbírám dýku. Její čepel se leskne na denním slunci. Dan svůj boj nevzdává, podkopává mi nohy a já s žuchnutím padám na zem. Rychle vyskakuji a dávám mu takovou pěstí do tváře, že ani já nevěřím, kde se ve mně ta síla vzala. Dan překvapeně padá na zem a zůstává ležet. Klekám si vedle něj a tisknu mu čepel ke krku.
„Nějaká poslední slova?” ptám se ho.
Polkne a překvapeně na mně zírá. Rozhodně si nemyslel, že dneska umře.
„Tak tedy do toho.” říkám a jedním pohybem mu podsekávám krk. Nůž otřu do suché trávy a poslouchám výstřel z děla. Devět.
Profíci nemůžou být daleko a tak v rychlosti prohledávám jeho věci. Má jen za opaskem lahev s vodou a tři plátky sušeného masa. Žíznivě si loknu vody. Má jí jenom málo, ale mě to stačí aspoň na tu chvilku. Neudržím se a ty tři loky vypiju. Lahev vracím zpět a strčím si do pusy maso. Je výborné, i když moc nezasytí.
Ještě než odejdu, obracím se na Dana, kterého odnáší vznášedlo. Více než překvapený výraz se u něj nedá přehlédnout. Poprvé mě přepadne smutek. Ten kluk určitě mněl rodinu a já ho jem tak zabila. Emoce po dlouhé době vylézají na povrch. Zabila jsem několik lidí a to je teprve druhý den. Co asi teď dělají jejich rodiny, když musely přihlížet, jak jim zabodávám dýku do břicha? Lační teď po mé krvi, když jsem je připravila i o ně?
Vím, že bych měla utíkat, ale zastavuji se. Ze všech těch myšlenek se mi točí hlava. Slunce pomalu zalézá za obzor. Brzy bude tma. Nutím se k běhu a později usínám na stejném místě jako předešlou noc.
Ještě stihnu vidět, kdo dnes zemřel.
Na obloze se objevuje Dan a dívka z devátého kraje. Ještě než stihne dohrát hymna, usínám.

Hunger Games, year 73.Where stories live. Discover now