Hunger Games, year 73.

14. VÝSTŘELY Z DĚLA

Už je to pár dní. Nevím kolik, orientovat se v aréně je dost těžké. Od smrti mé jediné přítelkyně se nic zvláštního nestalo. Dvakrát jsem narazila na divoké psy, které jsou snad ještě víc neodbytní než posledně, ale jinak žádná změna. Horko mě neskutečně sužuje. První den jsem se bála, jít si pro vodu, ale stejně jsem pro ní musela jít.
Každá květina mi připomíná její znalost v bylinkách. Každá větev stromu mi připomíná její lezecké dovednosti.

Usednu do seschlé trávy a rvu jí ze země. Ale nemůžu tady sedět celý den. Jenže co jiného dělat? Mám jít hledat slabší a zabíjet je?
To by mi šlo, kdyby se jednalo o slabší kořisti. Vím, že nazývat lidi kořistmi je trochu moc, ale když jste v aréně, přijde vám to celkem úplně normální. Tedy aspoň pro mě.

Mám hlad. V aréně jsem se naučila ho snášet, ale stejně ho pociťuji. A to opravdu hodně. Nevybavuji si, kdy jsem naposledy jedla. Rostliny si trhat neodvažuji, a tak se vydávám na lov.

Dnes opravdu nejsem soustředěná. Zvěř mi probíhá před očima, ale nemohu se trefit ani do jednoho kusu. Po hodině konečně sestřeluji dvě veverky. Obě je stahuji z kůže a pobrukuji si u toho písničku, která mi zrovna přišla na mysl. Zpívám falešně, ale ta písnička mě svým způsobem uklidňuje.
Na malém ohni si do křupava opékám veverky a všechny je sním.
Vylezu na strom, kde tak bezcílně trávmí čas, než uslyším blížící se kroky.

„Stejně je dobře, že už tady není.” směje se Natasha. Její hlas bych poznala kdykoliv.
„Jenže kdo ho dokázal skolit?” ptá se druhý hlas. Postavy přichází a zastavují se před mým stromem. Skvěle, aspoň mám na ně dobrý výhled.
„Ale prosim tě, vždyť nebyla zas tak dobrej.” namítá Natasha a ze svého batohu vytahuje lahev s vodou. Splátci z čtvrtého kraje na sebe nepatrně mrknou. Počkat! Něco mi tady nehraje. Nestíhám si své myšlenky urovnat včas, neboť kluk ze čtvrtého kraje zasahuje oštěpem toho z jedničky přímo do srdce. Natasha schytává od Miriam ránu pěstí do obličeje. Překvapeně vykulím oči.
Natasha změní svůj nechápavý výraz do hrubé grimasy.
„Já věděla, že jste pěkní parchanti.” rozeběhne se za splátci a Miriam rázem leží na zemi. Natasha se rozpřahuje se svou sekerou a zaráží jí hluboko do břicha. Opravdu nechutný pohled. Krev okamžitě vytriskla z břicha, dívka byla během minuty mrtvá a sekera vytažena a vržena proti chlapci.
Mickhulas vyděšeně zasípá: „Miriam.”
Ten pohled. Nejspíš ho nikdy nedostanu z hlavy. Teprve když oba splátci zařvou a vrhnou se na sebe, mi mozek opravdu začíná pracovat. Boj netrvá déle než pár sekund. Výsledek je jasný. Natasha se válí v kaluži své krve, oči doširoka otevřené, chabě svírajíc svou sekeru v povolených rukou. Mickhulas neutrpěl téměř žádné zranění. Je to celkem zvláštní, protože alespoň z mého pohledu byla Natasha výbornou bojovnicí.
Odplivne si: „Pitomci!”
Ozývají se výstřely z děla. Šestnáct. Sedmnáct. Osmnáct.
Kde je vůbec dívčí zástupce z prvního kraje? Neměla by být taky mrtvá? Když profíci přišli, určitě byla s nimi. Nejspíše utekla. Je opravdu nenápadná, jak jsem si myslela. I ona má urćitě šanci na výhru. Jenže to nesmím dovolit. Za to všechno, co jsem tady prožila, se chci opravdu vrátit domů.
Po chvíli se i Mickhulas s nadávkami vzdaluje. S sebou si bere i Natashin batoh. Sakra! Mohla jsem ho konečně mít. Když jsem si stoprocentně jistá, že je pryč, seskakuji ze stromu a mířím opačným směrem. Má mysl nabyla lepší nálady, protože jsem zase o krok blíž k výhře. Jen si myslím, že po tomhle ročníku se žádný profík nebude chtít kamarádit se splátci ze čtvrtého kraje.