2. KAPITOL

887 44 2
                                    

Nechápu, proč zrovna já budu soutěžit v Hladových hrách. Poprvé se mi naskytla myšlenka, že kdybych možná ten osudný den nešla pro oblázek, nemusela bych tady teď sedět a čekat, jestli se se mnou někdo přijde rozloučit.
Po chvíli se rozrážejí dveře a vchází matka s otcem. Ihned mě objímají. Matčiny slzy se mi vsakují do mých jediných šatů. Otec se snaží zůstat silný, pro matku a pro rodinu, ale i na něm je vidět, že zadržuje slzy.
„Vyhraju to, slibuju.” říkám a po tváři mi stéká jedna jediná slza. Rychle si jí setřu. Na nádraží jistě bude spousta hladových kamer z Kapitolu toužící po alespoň jednom záběru nových splátců.
Otec se smutně usmívá: „Já vím.”
Mlčky na mně koukají, jako kdyby si chtěli zapatmatovat každičký kousek mého obličeje. Vím, že otec nevěří, že bych mohla vyhrát.
„Kde je Rick?” ptám se.
„Zašel domů pro dědu.” odpovídá po odmlce otec. Mírotvirce vyhánějí mé rodiče a matka se dává opět do pláče. Bojím se, že za chvíli se taky rozbrečím. A to se nesmí stát. Dveře se zavírají a já opět koukám tupě před sebe. Čekám na bratra. Snad dorazí a nějak mě povzbudí.

Za chvíli se dveře znovu otvírají a do náruče mi padá můj bratr. Nikdo z nás nebrečí a tak mlčíme.
„Vím, že máš šanci vyhrát.” říká a pevně mi svírá ramena.
Polknu a říkám: „Jasně, jenže co když tam nebudou mít dýky a navíc k čemu mi bude vázání pár uzlů?”
Doma často krátím svůj čas vázáním uzlů kolem všemožných věcí. Možná to někomu připadá jako blbost, ale zaplácne to celkem dost času.
„Tohle není sranda, Meghan.” mračí se a pouští mě. Opět ho objímám: „Rickone, já nechci do Hladových her.” šeptám.
To už nás ale mírotvorce odtahuje a tahá Ricka z místnosti.
Dveřmi projíždí děda a já se na něj smutně usměju.
„Koukám, že tě štěstena dneska zrovna moc neprovází.” říká svým stařeckým hlasem. Chytám ho za jeho ruku a pevně jí tisknu.
Můj děda je na vozíčku. Nohy mu už zrovna moc neslouží, ale chytrý je  dost za nás oba.
Z pravé kapsy vytahuje mou dýku a pokládá mi jí na klín.
„Může se to?” šeptám. Nikdy jsme na pravidla nebyla, ale kdyby Kapitol přišel na tuhle zbraň, určitě by mi jí zabavil a už nevrátil.
„Ne.” říká lišácky a nepatrně na mně mrkne. Mírotvorce ho odváží a já zůstávám opět sama.
Mírotvorce se vrací s doprovedem dalšího z nich a já bezeslova kráčím až k nádraží. Na kamery nereaguji.
Lid jásá, ale mně to příjde jako přetvářka, aby nás nepotrestal Kapitol. Vlak je vysoký a celý stříbrný. Vlak jsem viděla jen jednou, když jsem s otcem poprvé a naposledy jela v dodávce s textilem. Avšak tamten vlak, kam otec dával krabice s látkami, byl malý a špinavý. Tenhle je veliký.
Jakási žena, když se podívám do obličeje, poznávám v ní kapitolanku, která losovala splátce, mě objímá a zubí se do kamer. Jak nechutné. Když zjistila, že se nesměju chytila za rameno druhého splátce. Ten ale brečela tak svou snahu vzdala a nastoupila do vlaku. Šla jsem hned za ní a za klukem zabouchla dveře. Chlapec se ihned rozbrečel. Už před vlakem jsem si všimla jeho opuchlých očí a růžového nosu. Určitě brečel. Takový slaboch se nehodí do arény a určitě umře jako první.

„Jak se jmenuješ?” ptám se ho, když procházíme chodbou za ženou.
„Jonathan Blue.” popotahuje a cítím na zádech jeho pohled.
„Přišel se stebou někdo rozloučit?” vyptává se. Tím, že jsem se ho zeptala na jméno jsem nejspíše zahájila nechtěnou konverzaci.
„Rodina.” vrčím a přeji si, abychom už byli v jídelním voze.
„A co přátelé?”
„Nemám přátele.” odpovídám a nořím se do svých myšlenek. To, že neám přátele je pravda. Ve škole sice mám pár lidí, se kterýma se snažím navázat pár slov, ale tím to končí. Vyhýbají se mi. Nejspíš proto, že poslednímu člověku, který se se mnou chtěl bavit, jsem zlomila ruku. Mohla si ale za to sám. Nikdo nebude urážet mou rodinu. Nemyslím si ale, že se mě bojí, i když si to nejspíše namlouvám.
„Jsi celkem malá, kolik ti vlastně je?” pokračuje chlapec.
„Jsem malá po otci a je mi šestnáct a už mlč.” zvyšuji hlas, otáčím se a ošklivě se na chlapce mračím.
„Mně je dvanáct.” pípne a dále už mlčí. Konečně.

Dorážíme do jídelního vozu, kde už u stolu sedí naši trenéři. Jsou to manželé a říká se jim Edison a Wolta, avšak víc o nich nevím.
„Určitě víte, kdo jsme, drazí splátci.” podává si s námi muž ruku na uvítanou a vřele se usmívá. Musím polknout, protože jejich jména si opravdu nepamatuji.
„Mimochodem, já jsem Witchie.” zacvrliká kapitolanka „A je mi ctí vás poznávat.”
Usedám za stůl a prohlížím si všechno jídlo. Instinktivně si nandávám rýži. Tolik mi připomíná můj starý domov. Dále na talíř pokládám kus vepřového a dušenou zeleninu. Během chvíle jsem po jídle.
„Tohle jsou moje první Hry a jsem celkem nervózní.” říká Witchie s kapitolským přízvukem. Můj pohled padne na její růžové řasy. Jak odporné.
„To mi povídej.” prohodím a utřu si ubrouskem pusu. Nastává trapné ticho. Nikdo neví, co má říct.
„Co takhle se podívat na ostatní splátce?” navrhuje žena a tak se všichni přesouváme k televizoru.

Postupně si přehráváme záznamy ze všech letošních sklizní. Začínáme u prvního kraje. Na pódium nastupuje blonďatá dívka. Je vysoká a působí temně a jako by chtěla co nejdříve odejít. Udivuje mě, že to není dobrovolnice. Zato chlapec působí přátelsky, i když bude asi velký protivník.
V druhém kraji jsou opět dobrovolníci, jak typické. Jako první tam je dívka s tmavými vlasy a drsnou tváří. Po ní nastupuje další dobrovolník, chlapec, kterého skupinka ostatních chlapců poplácává po rameni. Nejspíš se chtěl jen předvést.
Potom následuje třetí kraj. Vidím svou překvapenou a potom nic neříkající tvář a malého chlapce, kterému téměř hned rudnou oči pláčem. Narozdíl od druhého, prvního a čtvrtého kraje, náš kraj nikdy nemá žádné dobrovolníky a tak se posouváme k dalšímu kraji.
Čtvrtý kraj má dlaší dva dobrovolníky a ani jeden mě ničím nezaujal.
Pátý kraj už nemá žádné dobrovolníky.
Za šestý kraj nastupuje dívka, která se obětovává za svou nejlepší kamarádku. Jak dojemné. Chlapec marně zadržuje pláč. Jasný slaboch.
Za sedmý kraj nastupuje hezká dívka a snaží se místo breku oslnivě smát. Pochybuji, že se uvnitř její lebky nachází mozek. Chlapec z jejíhk, kraje na ní překvapeně zírá.
Osmý kraj zastupuje dívka se zářivě modrýma očima a vysoký a zřejmě i silný opálený chlapec.
Devátý kraj nic moc až na dívčiny zrzavé vlasy.
V desátém kraji má dívka zvláštní jméno a chlapec je zřejmě bohatý a po přečtení jeho jména překvapeně kulí oči.
Jedenáctý kraj má černošku a jakéhosi kluka, který brečel i přesto, že je na to už moc velký.
Dvanáctý kraj přizpívá dvěma mladými a vychrtlými dětmi.

„To jsme to teda parta.” prohlašuji a zvedám se.
„Kam jdeš?” ptá se moje trenérka.
„Spát.” odpovídám a mávám na rozloučenou.

Hunger Games, year 73.Kde žijí příběhy. Začni objevovat