Hunger Games, year 73.

13. BOLEST V SRDCI

Honí mě a chtějí mě zabít.
„Hej ty!" volá na mně Natasha a samolibě se usmívá „Stůj!"
Běžím jako smyslů zbavená a nezastavuji se. Dlouhé větve mě šlehají do tváře a já upadám na zem. Už mě dohonila a teď bezpochyby zemřu. V záblesku světla vidím čepel její ostré sekery jak se mihne vzduchem.
„Ne." vykřiknu a instinktivně si dávám ruce před obličej.
Lidé říkají, že těsně než zemřete, před očima se vám přehraje celý váš život. Všechny vaše hezké vzpomínky se vám před očima zjeví. Naposledy. Já ale na nic nemyslela. Svět se zpomalil. Vzpoměla jsem si jen na jediné. Přežít.
V rychlosti jsem se přetočila a pokusila se vstát. To už u mně byli ostatní profíci.
„Ale ale, koho pak to tu máme.” pohrával s mečem kluk z prvního kraje. Nejspíše si libovali v mém vyděšení. Nechtěla jsem dát najevo slabost, a tak jsem mlčela.
„Konečně jsme jí dostali.” směje se Miriam ze čtvrtého kraje.
Prohlížím si všechny profíky a hledám byť malou mezeru mezi nimi, kudy bych mohla utéct.
„Ale ale copak? Chceš nám snad pláchnout?” ptá se ledovým hlasem Natasha a pevně svírá svou sekeru v rukou.
Vtom tu mezeru vidím. Je mezi Mickhulasem a Natashou. Mám jen mizernou šanci na útěk, ale mizerná je pořád lepší než žádná.
Těsně než vyrazím, schytávám pěst do tváře. Upadám na zem a ruku si tisknu na bolavou levou tvář. Zuby mám všechny a to je hlavní. Nedávám na jevo slabost a dál mlčím.
„Oná nám chtěla utéct.” říká ten kluk z prvního kraje. Sotva se ke mně přiblíží schytává ránu do nosu. Hlasitě zanadává. Tiskne si ruku k nosu, ze kterého mu teče proud krve. Tu mám i na své ruce. Spolknu nadávku, která míří mně, protože teď jsem udělala chybu. Podívám se na něj, ale to už schytávám další ránu, která mě schazuje na zem.

Prudký náraz mi vyráží dech. Chtěla bych zavolat Sophie, ale nemůžu. Samy by jsme to nezvládly. Chci zašeptat, že se Sophie omlouvám, již nemohu vyhrát. Ona musí vyhrát za mně. Rozmlženě vnímám hluk kolem.
„Je mrtvá?” ptá se jeden znich, ale nemůžu určit jaký. Jakoby mou mysl zatemňoval jakýsi temný mrak a zabraňoval mi vnímat svět okolo.
Rozmlžené postavy vedle mně postávají. Jedna z nich mi kopne do břicha.
Ozývá se výstřel z děla. Patnáct. Je to můj výstřel? Nevím. Jsem snad už mrtvá? Netuším, ale pořád vidím a vnímám hluk kolem sebe.
„Měli bychom jít, aby přiletělo vznášedlo.” rozhoduje jeden z profíků a postupně odcházejí pryč. Natasha si neodpustí plivnout mi do obličeje. Sotva zmizí z mého zorného pole, rozkašlám se a po dlouhé době cítím ve svých plicích čerstvý vzduch. Takže ten výstřel nepatřil mně a profíci odešli zbytečně. Jenže když to nebyl můj výstřel, tak čí?

V listí nade mnou to zašustí. Vzhlédnu ke stromu nade mnou s nadějí, že uvidím nějakého ptáka, kterého si sestřelím k večeři. Vytahuji jednu ze svých dýk. Mám jich o jednu méně, jelikož jsem jednu propůjčila Sophie. Kde je vlastně Sophie?
Sotva si stihnu položit otázku, ze stromu spadne něčí tělo. Netrvá mi dlouho, než si uvědomím kdo to je.

Z jejího hubeného těla jí trčí dýka. Drobná ručka pevně svírá černou rukojeť. Zabila se. Pro mně.
„To ne.” zašeptám a kleknu si vedle ní.
To nemůže být pravda. Její bleděmodré oči, jako ta nejčistčí voda, zírají doprázdna. Ticho přetíná tiché vrčení vznášedla nade mnou. Přiletěli si pro ni. Pro Sophie Punch ze šestého kraje.
„Sophie.” vzlyknu, když její tělo berou ohromné kleště.
„Pusťte jí.” křičím a zlostně dupnu do kleští „Já jí pohřbím, slyšíte?”
Zlostně křičím do vzduchu ve snaze, že mi jí tu nechají. Kleště se zdvihají.
„Ne!” vykřiknu a táhnu je směrem k zemi. Jsou ale silnější a já jsem nucena je pustit.
„Prosím.” zhroutím se na zem svírajíc své pohmožděné břicho. Po dlouhé době mi triko máčí mé slzy. Slib, že zůstanu silná najednou ztrácí na váze. Nemůžu dál. Za celý svůj život jsem neměla přítele a když si konečně nějakého najdu, je pryč. Umřela. Obětovala se pro malou holku z třetího kraje, kterou pomalu ani neznala.
Kdybych bývala se zvedla, zachránila bych jí, ač by mi to nejspíše stálo život. Co je ale život se skutečností, že jsem někoho zabila. Ač nechtěně.
Když se chci zvednout, vnímám tu bolest. Nemyslím bolest břicha a zad, i když i ta je veliká. Myslím tu bolest v hrudi, když se mi srdce drolí ne nespočet malých kousků.

---
Takže lidičky, je tu další kapitola. Celkem dojemná, co?
Mysleli jste si, že SOPHIE PUNCH umře?

Možná si můžete myslet, že je najednou MEGHAN SPARKLE přecitlivělá, ale chápejte, že ona nikdy nikoho neměla a když si někoho najde, komu opravdu věří, je pryč.
Škoda.

Jste zvědaví, jal to bude dál? Já teda jo.

Káťa