Hunger Games, year 73.

16. HOSTINA

Nevím, jak dlouho jsem vzhůru, ale zdá se mi to jako věčnost. Pokud mám říct pravdu, jsem z hostiny opravdu hodně nervózní. Konec konců kdo by nebyl, když vám jde o život ještě víc než v samotném klidném pobytu v aréně. Před kamerami bych si to ale rozhodně nedovolila dát najevo. Jsem to přece já, ta tajemná Meghan Sparkle.

Zdá se mi, že je dnes ještě věčí teplo, než jakýkoliv jiný den. Slunce neúprosně svítí a těch pár stromů mi nepřináší žádnou úlevu. Po chvíli docházím na kraj lesa. Teď nebo nikdy. S prosbami o splátcích, kteří budou daleko se rozebíhám do rozbořeného města plného sutin. Přebíhám po písčité zemi metr po metru město, až se dostávám do jeho úplného středu.

Roh hojnosti mám od sebe pár metrů, jenže jsem si jista, že se ještě nemohu rozeběhnout. Právě tam totiž probíhá boj mezi splátci. Kdybych se tam náhodou připletla, mohlo by to dopadnout opravdu špatně. Hlavně pro mně. Z dálky poznávám rozcuchané tmavé vlasy Mickhulase ze čtvrtého kraje a taktéž tmavé vlasy toho velkého kluka z devátého kraje. Na první pohled to vypadá, že Jack má navrch. Přece jen je Jack větší a mohutnější než hubený a taky vysoký Mickhulas.
Když opět začínám dávat pozor, splátce ze čtvrtého kraje padá k zemi a vypadá to, že vítěz je jasný. Jenže tak to není. V poslední chvilce Mickhulas těžce vstává a pozoruje svého protivníka převalujícího se v kupě jídla. Mám sto chutí zařvat na chlapce z devátého kraje, aby se otočil a mého protivníka zabil. Jenže nemůžu. Tím bych se dozajista prozradila a až by jeden z nich zemřel, ten druhý by se vrhl na mně. A co by zmohla dívka, které je teprve šestnáct a ještě k tomu má bohužel malou postavu? Proti těmto klukům, by mě ani bojové umění nepomohlo.

Mickhulas využije chvíle, kdy jeho protivník nedává pozor a jeho dpouhý oštěp, který se ještě před chvílí válel opodál nachází svůj terč. Ještě než stihne chlapec vytáhnout oštěp ze zad, padá k zemi.
Ticho protíná výstřel z děla. Dvacet jedna. Zbývají ještě tři. Pořád nemohu uvěřit, že jsem se opravdu dostala do tří nejlepších.
Jenže do dvou už se nedostaneš. Šeptá mi můj vnitřní hlas.
Za každým rohem tě může zabít jeden ze dvou profíků. Říká dál.
Zatřesu hlavou, abych uvolnila proud myšlenek. Jak se nejlépe dostat k jídlu, aniž by si mě Mickhulas všiml?

Nejvhodnější chvíle začíná, když vytahují nehybné tělo a Mickhulas si dává všechno potřebné do batohu. Teď přichází moje chvíle. Vybíhám téměř hned, co se otočí. Před stolem zabrzdím, aby náraz neupoutal jeho velice nechtěnou pozornost. Uvědomuji si, že jsem mu až nebezpečně blízko, jelikož od něj stojím bezmála dva metry. Zdá se však, že je hluchý, protože mě opravdu neslyší. Můj plán prozatím vychází.

Jako první si všímám na talířích rýže. Že by jí sem tvůrci podstrčili schválně? Okamžitě si hrst nacpu do pusy. Na dalším talířku ještě zbyly dva malé koláčky, tak si jeden nacpu po chvíli do pusy a druhý dávám do kapsy od bundy. Dále do kapsy přidávám jablko a hrušku. Do ruky si beru ještě stehýnku, když za sebou uslyším nemilý hlas.

„Kam zmizely ty koláčky?” Mickhulas se naštvaně otočí mým směrem a v očích mu září tisíce plamínků. Hlasitě polknu zbyteka koláčku a okamžitě se dávám na úprch. Za sebou jen slyším zvuk svištění oštěpu.

Ten se mi zabodává pouze do paty, ale i tak to působí velikou bolest. Hlasitě vykřiknu a okamžitě pod sebou pociťuji trávu. Jedním trhnutím vytahuji ostrý oštěp z nohy a bez jakéhokoliv rozmýšlení se rozbíhám zpět mezi sutiny. Za sebou zanechávám proužek rudé krve. Děsím se chvíle, kdy si budu muset ránu prohlédnout. Určitě ale nebude tak špatná, jak si zrovna teď myslím.

Ukazuje se, že Mickhulas není tak dobrý běžec a za chvíli ho ztrácím z dohledu úplně. Adrenalin mě však nedovoluje zastavit, a tak ještě dobrých deset minut běžím, až dobíhá k polorozbořenému kostelíku, který mi snad na chvíli poslouží jako zázemí.

Dveře jsou doširoka otevřené, a tak vcházím dovnitř a zabuchuji je za sebou. Unaveně sedám na zaprášenou tvrdou zem a z hlavou vzhůru pozoruji oblaka, která jsou dobře viditelná přes zbytky střechy z kostelíku. Když ustupuje adrenalin, cítím v patě tepající bolest. Teprve teď se rozhodnu ránu si zkontrolovat. Oštěp prošel botou a zapíchl se celkem hluboko do nohy.
„Teď by se mi celkem hodil nějaký sponzorský dar.” šeptám k nebi.
Nic se neděje. Rozhodnu se zkusit to znovu.
„Prosím.” zašeptám.
Znovu nic. Tohle nemá cenu.

„Musíš víc nahlas.” ozve se ze vzdálenější strany kostelíčka.
Nemůžu uvěřit svým uším. Děsí mě, že po celou tu dobu jsem nebyla ve zdálně opuštěném kostelíčku sama.
„Co prosím?” ptám se udiveně.

Ze stínu vystoupí vysoká blondýnka s kapucí přes hlavu a s lukem v ruce. Není to nikdo jiný, než Isabella Strange.