X Men, What's Gonna Be Now

To Už Jsem Mrtvá?

Cítila jsem se, jako bych měla úplně ultimátní kocovinu.
,,Sakra", zamumlala jsem a otevřela oči.
,,Jak se cítíte?", zeptal se někdo.
Pomalu jsem se posadila a podívala se po místnosti.
U Katherine stál ten doktor a kontroloval ji.
Povzdechla jsem si a sarkasticky odpověděla: ,,No úplně růžově"
,,Vydržte chvilku, hned jsem u vás."
Protočila jsem oči a sledovala ho.
Sundal Katherine transfuzi i kapačku, pak jí zkontroloval stehno.
Zbyla tam jen jizva. Ne zrovna malá ale taky ne úplně obrovská.
Odhrnula jsem si tričko a z přední strany odlepila náplast.
Nic. Zbyla tam jen jizva. Možná by byla menší, kdyby se to nemuselo šít dvakrát, ale tak vždycky je to jen možná.
Odlepila jsem i tu druhou náplast a také tam zbyla jen jizva.
Ten doktor přešel ke mně a začal mi měřit tlak.
,,Věděl jste o tom?", zeptala jsem se ho potichu.
Podíval se na mě nechápavě.
,,O tom séru?", dodala jsem.
Svěsil hlavu a nepatrně kývl.
,,Měl jste mi to říct", řekla jsem mu, ale věděla jsem, že by se tím stejně nic nezměnilo.
,,Ano, to jsem měl", řekl provinile.
,,Promiňte. Já vím, že by to nic nezměnilo, ale bylo by lepší, kdybych se o tom dozvěděla dřív", řekla jsem omluvně.
Na to mi nic neodpověděl a dál si všímal měření tlaku.
Když mi doměřil tlak, tak mi začal kontrolovat rameno.
,,Vaše kamarádka by se měla probrat každou chvíli", řekl a dál se věnoval mému rameni.
Podívala jsem se na Katherine a modlila se, aby ten doktůrek měl pravdu.
,,Jakmile se probudí, tak budete mít tak hodinu než vás přemístí", pronesl, aniž by se mi podíval do očí.
,,Nechte mě hádat, vidíme se naposledy."
,,Ano, to vidíme."
Zabalil si věci a už odcházel.
,,Děkujeme vám za všechno", zavolala jsem ještě za ním.
,,Za nic", odpověděl mi, usmál se a odešel.
Když se za ním zavřely dveře, tak jsem se opatrně zvedla z té lavičky a přešla ke Katherine. Sedla jsem si na zem vedle ní a zády se opřela o její lavičku.
Až teď, když jsem se v rámci možností trochu uvolnila, jsem si uvědomila, jak moc je ten nákrčník nepohodlný. Budeme se ho muset rychle zbavit. Jak? To jsem ještě nevymyslela. Zatím.

Pohled Ester
V noci jsem vůbec nespala. Nemohla jsem usnout. Pořád jsem musela přemýšlet nad svými nejlepšími kamarádkami.
Když jsem kolem páté ráno usoudila, že už pravděpodobně neusnu, tak jsem se posadila a jen tak zírala na jejich postele. Niny postel byla krásně ustlaná, protože v ní spala naposledy před dvěma dny a ta Katherine.... no jednoduše vypadala jako po výbuchu atomové bomby.
Musíme je zachránit co nejdříve.
Přemýšlela jsem nad včerejšími událostmi. Nad vším co se stalo poté, co holky zmizely.

Flashback
Tak jo. Tak jo. Hlavně nepanikařit. Všechno určitě bude brzo v pořádku. Zachráníme holky. Určitě je zachráníme. Prostě musíme.
Zhluboka jsem se nadechla, abych se alespoň trochu uklidnila. Vyjela jsem z místnosti s cerebrem a tam už stáli Pietro s Erikem.
,,Tak co?", hned se ptal Pietro se znatelnou obavou v hlase a já nějak nemohla najít slova, abych mu řekla, co jsme zjistili.
V tom naštěstí přijel Charles.
,,Oni...Ummm...No....Mají je Sentinel Services. Nepodařilo se mi je úplně přesně lokalizovat a ani navázat kontakt, něco je blokuje."
,,Cože?!", zeptal se překvapeně Pietro. ,,Jak jako že je něco blokuje?", pokračoval už trochu hlasitěji.
Měl strach o Ninu. Bylo to naprosto jasné z jeho postoje, hlasu, ale nejvíce z jeho očí.
Nebyl jediný. Od té doby co jsem se dozvěděla kde jsou, tak jsem měla pocit, že se každou chvilku pozvracím.
,,Pravděpodobně to není "něco", ale spíš někdo", odpověděl mu Charles vklidu.
,,Co?! Kdo?"
,,Já netuším", povzdechl si Charles a podíval se na mě lítostivým pohledem.
,,A co číslo cely? Nebo alespoň podlaží?", promluvil poprvé za celou dobu Erik.
Charles je záporně zavrtěl hlavou.
,,Charlesi, víš vůbec něco?"
,,Je mi líto, ale s tím co víme, by byla záchranná mise sebevražda", prohlásil Charles a smutně se na mě podíval.
,,Cože?!", vydechla jsem šokovaně. ,,Nemůžeme je tam nechat!"
,,Zachráníme je, až najdeme způsob", řekl opatrně a položil mi ruku na koleno.
Pietro s pomocí své superschopnosti někam utekl. Nedivila jsem se mu, kdybych mohla, tak už bych byla někde pořádně daleko.
,,Je mi to opravdu líto Eriku", skoro zašeptal Charles.
,,Jako vždycky", odpověděl mu jedovatě Erik.
Věnoval Charlesovi ještě jeden naštvaný pohled a také odešel.
,,Ester..."
,,Teď ne Charlesi. Já... potřebuju moment", řekla jsem mu chladně.
Opatrně stáhl svoji ruku z mého kolena.
Vydala jsem se zpátky k výtahu. U výtahu jsem se otočila, věnovala Charlesovi zklamaný pohled a vydala se na pokoj.
Konec flashbacku