X Men, What's Gonna Be Now

Všude Samé Otázky

Když už jsme nějaký čas seděli naproti sobě absolutně bezeslova, tak jsem začínala být nervózní. Nakonec profesor přijel až k nohám mé postele a vyhoupl se z vozíku na lehátko. Byla jsem lehce v šoku, že to zvládl bez sebemenší námahy.
Pravděpodobně mu neušel můj šokovaný výraz, a tak se lehce pousmál.
Měla jsem chuť se ho zeptat snad na milion otázek, ale svoji zvědavost jsem krotila.
Opět jsem uslyšela jeho hlas v mojí hlavě : Jestli ty a tvoje kamarádky budete chtít, ještě dnes můžete být v mé škole pro nadané. Ale jestli odmítnete, tak to naprosto pochopím, ale musíte být připraveny na riziko, které podstupujete, když se budete jako mutanti bez ochrany a výcviku procházet sami ulicemi. Nemusíš mi odpovídat hned teď, ale jestli chceš,..."
Tady jsem ho přerušila a dala mu svou odpověď :Já opravdu stojím o vaší nabídku, ale viděl jste reakci Katherine. Bez mých kamarádek nikam nepůjdu, ale když budou souhlasit, což doufám, že budou, tak s vámi půjdu moc ráda.
Odpověděla jsem mu a nakonec se nezapomněla usmát, on byl ale lehce v šoku, asi z toho, že jsem mu odpověděla také pomocí myšlenek, anebo z mé odpovědi, která obsahovala podmínku souhlasu mých kamarádek.
Poté bylo na chvíli ticho, ale tentokrát jsem se ho rozhodla prolomit já a zeptat se na pár otázek. Začala jsem s tím, aby mi řekl něco o sobě a poté něco o své práci a škole. Nakonec jsme si povídali jako stáří známí, protože on chtěl na oplátku vědět něco o mně.

Pohled Niny
Jakmile jsme opustily náš pokoj, tak jsem se hned ke Katherine vydala pro odpovědi.
,,Co to do tebe sakra vjelo, prakticky jsi je tam seřvala, za to že se nám snaží pomoc."
Lehce jsem na ni zvedla hlas, ale zdálo se, že i tak ji to trochu rozhodilo.
,,No tak promiň, že zrovna dvakrát nevěřím třem divným týpkům, kteří se z ničeho nic objeví u nás v pokoji a chtějí, abychom odešly studovat nějakou divnou školu. Hele za rok a půl máme dělat maturitu a já bych jí ráda udělala na poprvé."
Když jsem se na ní podívala, z očí jí sršely blesky a vím, že v takových situací je lepší jí nechat vychladnout, než přilévat olej do ohně. Tak jsem se jí projistotu zeptala na jinou otázku.
,,Kam to jdeme?"
Vypadala, že se jí lehce ulevilo, že už nechci rozebírat předchozí téma. Asi proto mi bez potíží odpověděla.
,,Kamkoliv, ale potřebovala jsem vypadnout z toho pokoje. Musím se jít nadýchat čerstvého vzduchu. Chceš jít se mnou?"
Jen jsem pokývala na souhlas a vydaly jsme se směr výtah, protože by nebylo nejlepší jít po schodech s Katherininými berlemi a já se ani pořádně nechytím zábradlí. Nad představou jak se snažíme slézt ze schodů se potutelně ušklíbnu.
Když přijdeme k výtahu zmáčknu tlačítko s číslem patra ve kterém se nacházíme právě teď, což je to úplně nejvyšší v této budově, 69. Když výtah přijede k nám do patra tak obě nastoupíme a já opět zmáčknu tlačítko, tentokrát s číslem 0, protože se musíme dostat do přízemí. Výtah jede nějakých deset minut určitě, ale nejsem schopná odhadnout to přesně, protože během jízdy mezi mnou a Katherine vládne naprosté ticho. Zdálo se mi to jako věčnost, kterou jsem prolomila až já.
,,Chceš pomoc z toho výtahu?"
Na to mi jenom záporně zakývala hlavou a já nad tím musela protočit očima.
Věděla jsem, že když bude vycházet z výtahu, bude to sranda... alespoň pro mě. Musela jsem se jemně zasmát, ale Katherine to slyšela, a když na mě zvedla hlavu, tak se jí v očích leskly jiskřičky pobavení. Obě jsme se začaly smát, až nám tekly slzy.
Po chvilce mě ale opravdu začal bolet loket a podle grimasy v Katherinině obličeji jsem věděla, že její koleno na tom není nejlíp. Mírným krokem jsme vyšly k vchodu do parku, který patřil k nemocnici. Bylo celkem chladno a já měla pouze krátké tričko. Katherine
měla lehkou mikinu, ale stejně se otřásla zimou. Nabídla jsem, že jí a sobě přinesu bundu.
Ona mi na to jenom nepřítomně pokývala hlavou a dál sledovala park. Vydala jsem se do výtahu, protože na schody jsem si rozhodně netroufla. Opatrně jsem nastoupila a zmáčkla tlačítko s číslem našeho patra, ale než se výtah rozjel, tak se v kabině prohnal studený vítr, až jsem se musela oklepat zimou. Najednou se vedle mě objevila mužská postava a já poznala Pietra.
,,Co tady děláš?" Zeptala jsem se šokovaně, protože jsem nevěděla, kdy měl šanci sjet dolů výtahem a po schodech jít nemohl, protože by mu to trvalo minimálně 20 minut.
,,Jedu výtahem, co myslíš?" Pronesl s úsměvem.
,,Ne, myslím jak jsi se sem dostal?"
,,Jak myslíš?" Pobaveně se na mě podíval a kousl se do rtu.
Tohle gesto mě hrozně u kluků štve, ale u něj to působilo velice sexy.
V tu chvíli jsem se přistihla, že přemýšlím o tom jaké by to bylo, kdyby se jeho rty dotýkaly těch mých. Podle jiskřiček, které měl v očích jsem odvodila, že přemýšlel nad tím samým co já. Začal se ke mně přibližovat a já couvala dozadu, protože jsem se bála, jaké by to bylo líbat úplně cizího člověka, o kterém vím jen to, že je ultra rychlý.
Když jsem narazila do stěny kabiny, sykla jsem bolestí, protože při tom nárazu to odskákalo i moje rameno. Pietro hned ke mně přišel a zeptal se : ,,Jsi v pořádku?"
,,Jo, jenom to trochu zabolelo."
Pietro se lehce zamračil, ale poté zvedl mojí bradu mezi dva prsty, donutil mě se mu podívat do očí.
Z ničeho nic se jeho měkké rty přitiskly na ty mé a já byla v sedmém nebi.
Opatrně jsem mu zdravou ruku zapletla do jeho překrásných stříbrných vlasů, ale nepřestávala jsem ho líbat. Jeho vlasy byly tak jemné a nadýchané, že jsem věděla, že o ně pečuje lépe než já o ty své.
Můj strach najednou zmizel a já se uvolnila a do polibku se usmála. Takhle jsme se líbali než jsme vyjeli do patra 69. Poté jsem se odtrhla, i když nerada, od jeho rtů, protože jsem se zaprvé musela nadechnout a zadruhé, kdyby mě takhle viděla Ester, tak by jí hráblo.
Chtě nechtě jsem vyšla z výtahu, s Pietrem za zády. Došla jsem ke dveřím do našeho pokoje a naznačila mu, aby tady na mě počkal. Na to mi pouze pokýval hlavou, jako že rozumí. Když jsem otevřela dveře do pokoje, tak jsem málem vyletěla z kůže z toho co jsem tam uviděla.

Pohled Katherine
Když nám Nina odešla pro bundy, tak jsem konečně měla trochu času na přemýšlení o tom co se stalo za poslední půl hodinu. Opatrně jsem se dobelhala k lavičce a sedla si na ní. Berle jsem si opřela vedle sebe.
To koleno mě bolelo jako čert, už dříve se mi vyhazovalo, ale teď to posledních pár let bylo v pořádku. Nechtěla jsem Nině ani Ester přidělávat starosti, tak jsem jim neřekla celou pravdu o tom co se mi stalo. Ester na tom už teď byla velmi špatně, chudák už nikdy nebude chodit a ještě k tomu se obviňuje za to co se stalo.
Když nás přišli doktoři zkontrolovat, byla jsem vzhůru pouze já a tak informace o našich zranění řekli pouze mně.
To že mé koleno není pouze zlomené, jsem se chystala říct Nině hned jak se vrátí. Ale jak jsem měla tuto konverzaci začít.
Hele Nino, víš jak jsem řekla, že mám zlomené koleno, tak nejen to, ale mám i přetrhané vazy a šlachy.
Tak takhle bych úplně začít neměla. Pousmála jsem se nad tím, ale úsměv mi hned povadl, když jsem v periferním vidění spatřila osobu, která se ke mně blížila.
Okamžitě jsem poznala o koho jde, ten jeho arogantní výraz by poznal snad každý. Ihned jsem sáhla po svých berlí, ale ty se pohnuly a opřely se o strom, který stál za lavičkou. Bohužel, pro mou smůlu, byly opřené přesně tak, abych na ně nedosáhla. Erika jsem obdařila zlostným pohledem, on se jen ušklíbl a sedl si vedle mě na lavičku. Dle mého názoru byl, až moc blízko, tak jsem se trochu posunula, ale on to očividně bral jako pozvánku, aby si poposedl ještě blíž. Znechuceně jsem protočila očima a v duchu mu nezapomněla pořádně vynadat. Když nikdo nic neříkal, tak jsem opět začala přemýšlet nad tím jak nadhodit s Ninou téma týkající se mého kolena.
,,Nad čím přemýšlíš?" Zeptal se po chvíli on, ale oba jsme nadále upíraly své pohledy někam do ztracena.
,,To není tvoje starost!" Odpověděla jsem bez zájmu a se špetkou znechucení v hlase.
,,Proč se nechceš přidat k nám?" Zeptal se opět po chvíli on, ale tentokrát jeho hlas zněl více naléhavěji. Tato otázka mě zaskočila, najednou jsem nemohla přijít na žádný rozumný důvod, proč bych se k nim neměla přidat. Ani jeden důvod co jsem vymyslela, nakonec neměl normální opodstatnění.
Nakonec jsem plácla to co mě napadlo jako první : ,,Absolutně vůbec vás neznám a měla bych s vámi odejít do nějaké školy. Tak to určitě ne."
Už, už jsem se nadechovala, že řeknu nějaký další stupidní důvod, ale on mě přerušil.
,,Tak jestli chceš tak se zeptej na cokoliv a já ti odpovím."
Tentokrát už se na mě otočil a já si ho mohla pořádně prohlídnout. Jeho jemné strniště, bylo důkazem toho, že už se pár dní neholil, ale nejvíce mě upoutaly jeho světle modré oči, které se na mě upíraly a očekávaly odpověď.
Rychle jsem se odvrátila a raději dále sledovala park přede mnou. Ale protože mě přece jen zajímalo o čem ty chlápci mluvili, tak jsem nad tím uvažovala. Po chvilce jsem odpověděla : ,,Tak dobře. Co by se s námi dělo dál, kdyby jsme přeci jen nakonec šly do té školy?"
,,No, učily byste se tam jak ovládat své schopnosti, ale také se tam vyučují i normální předměty, jako například dějepis. Samozřejmě ve škole jsou pokoje pro studenty i profesory, takže byste se tam musely přestěhovat. Ve škole je i spousta mimoškolních aktivit, jako třeba střelba z luku, nebo i jiné sporty, ale ve škole se nachází i knihovna."
Když ukončil svůj monolog, tak jsem si teprve uvědomila co řekl. Musely bychom se přestěhovat pryč. Musely bychom opustit naše rodiny, přátelé a celkově všechny na kterých nám záleží.
,,Mohou nás jezdit navštěvovat?" Zeptala jsem se po chvilce mlčení.
,,Úplně povolené to není, ale jednou za čas to nevadí. Na prázdniny se, ale můžete vrátit domů."
Pomyslela jsem na moje sourozence. Sestru, které bylo patnáct let, bratra, kterému je dvanáct a malou sestřičku, které bude za tři měsíce šest. Nad vzpomínkou na její úsměv jsem se taky musela usmát a cítila jsem jak mi tečou slzy. Vždy když nás sem přišly navštívit naše rodiny, tak jsem se pozdravila pouze s rodiči. Sourozence jsem radši k sobě nepustila.
Bála jsem se, co by řekli na to jak vypadám.
Všechny jsme chtěly, aby se vše vrátilo do starých kolejí, ale věděly jsme, že to nebude možné. Takže nám nezbývalo nic jiného než jít dál.
Setřela jsem si slzy a řekla : ,,Dobře, tak když budou souhlasit i holky tak půjdu s vámi."
Na jeho tváří se objevil široký úsměv a já se musela taky usmát.
,,Mohl bys mi prosím už podat ty berle?"
Jeho pohled se najednou z příjemného změnil na zamyšlený.
,,Už je ti zima?" Zeptal se mě opatrně. A já přemýšlela o tom co jsem slyšela v jeho hlase. Že by starosti? Vyloučeno!
Lehce jsem přikývla hlavou, protože už mi začaly umrzat prsty u nohou a kvůli sádře jsem s nimi nemohla pohnout. Místo toho, aby mi podal berle, tak mě zvedl do náruče a nesl směrem k vchodu do nemocnice.
Než jsem se stačila zeptat, co bude s mými berlemi, tak jsem viděla jak za námi "letí".
V jeho náruči mě odnesl až do výtahu, kde mě stále držel celou dobu co jsme jeli nahoru.
Na nohy mě postavil, až před dveřmi do našeho pokoje.
,,Děkuji, že si mě sem odnesl. "
Než na to stihl cokoliv říct, tak už jsem otevřela dveře do našeho pokoje a vešla dovnitř s Erikem v patách.