X Men, What's Gonna Be Now

Nemocnice

Když jsem se probudila, cítila jsem tepavou bolest v hlavě a už vůbec jsem nechtěla vědět, jak je na tom zbytek těla. Pomalu jsem otevřela oči a neměla absolutní tušení, kde to k sakru jsem.
Podle bílých stěn, postelí, nočních stolků a vůně dezinfekce, jsem usoudila, že pravděpodobně v nemocnici.
Všude v hlavě se mi ozývaly hlasy a já netušila k čemu je přiřadit. Po chvíli, ale na mě promluvil hlas skutečný.
,,Jsi v pořádku?"
Podle toho jsem poznala, že se jedná o Katherine. Opatrně jsem se na ní otočila, ale když jsem jí uviděla, oči se mi zalily slzami.
,,Panebože, co se ti stalo?"
Úspěšně jsem ignorovala její otázku a soustředila se pouze na svou kamarádku.
Ona se pouze nešťastně podívala na své koleno a já už začala naplno brečet. Když se neměla k odpovědi, zeptala jsem se znovu.
,,Máš to zlomené?"
Nepatrně jsem kývla ke kolenu a ona jen přikývla.
Né ty jo, má celou zasádrovanou nohu a určitě tam bude mít jenom malou modřinku.
Vynadala jsem si v duchu.
,,Nina leží vedle mě a má roztříštěný loket a vykloubené rameno."
Skoro okamžitě jsem se podívala za Katherine a uviděla Ninu, která spokojeně oddychovala, i když měla celou levou ruku v sádře a závěsném šátku.
Opět se mi začaly hrnout slzy do očí, ale Katherine mě chytla za ruku přes uličku mezi našemi postelemi. Tentokrát to byla ona kdo se na mě smutně podívala a spustila : ,,Všechny máme velký otřes mozku, ale... ", neměla jsem tušení co chce říct, ale byla jsem si jistá, že to nebudou dobré zprávy.
Už jsem to nevydržela a zeptala se : ,,Ale?"
,,Ty jsi na tom z nás nejhůře, máš...máš..."
,,Co sakra mám?!"
,,Porušenou míchu."Řekla to tak zničeně, že jsem téměř ani nevnímala to co řekla.
,,Cože?!" Vykřikla jsem to tak nahlas, že se Nina vytrhla ze spánku a posadila se tak rychle, že se jí z toho asi zatočila hlava. Její pohled slibující smrt mi neušel, ale snažila jsem se ho ignorovat.
,,Máš porušenou míchu. Moc mě to mrzí."
V tuhle chvíli mi to došlo úplně.
Podívala jsem se na ní zničeným pohledem. V tu chvíli jsem opět slyšela ten její hlas: Už nikdy nebude chodit, chudák malá.
,,Takže už nikdy nebudu chodit?"
Optala jsem se téměř neslyšně.
,,Ne, pravděpodobně ne. Opravdu je mi to moc líto."
Sklopila pohled a oči se jí začaly zaplňovat slzami.
Nina taky nevypadala zrovna dvakrát šťastně, ale nebrečela, protože ona nikdy nebrečí. Takhle jsme tam seděly několik minut v naprostém tichu.
V tom se najednou otevřely dveře od našeho nemocničního pokoje. Všechny jsme se tam vylekaně podívaly. Naše pohledy se zastavily na třech mužích, všichni vypadali celkem mladě, ale přece jen nějaký věkový rozdíl mezi nimi byl. Prvnímu z nich nemohlo být více než 20, druhému zase bylo něco okolo 35-ti a ten třetí vypadal tak na 32. Na tom třetím muži mě hlavně zaujalo to, že byl na kolečkovém křesle.
Všichni vypadali velmi vážně a když se postavili před naše postele, tak ten na vozíčku začal mluvit. ,,Dobrý den, moc mě těší, jsem profesor Xavier a tohle je Erik Lehnsherr, známý též jako Magneto," poukázal na toho týpka, kterému jsem tipovala okolo pětatřiceti, ,,a tohle je Pietro Maximoff, též známý jako Quicksilver." Tentokrát poukázal na toho mladíka.
V tu chvíli to už, ale Katherine nevydržela a zeptala se jich celkem nepříjemně : ,,A co my s tím?"
Znělo to tak, že to na ně skoro zavrčela, ale zdálo se, že profesora to vůbec nevyvedlo z míry a mile pokračoval dál ve vysvětlování.
,,Určitě jste si všimly, že před pár dny, kdy se vám stala ta nehoda, tak jste každá nabyla jisté síly. Chtěl bych vás pozvat do mé školy a pomoci vám s ovládáním těchto sil."
,,Jak vám můžeme věřit?"
Zeptala se pro změnu Nina mile, ale Katherine vypadala, že každou chvilku vybuchne vztekem.
Pietro se jemně pousmál a s velmi překvapující odpovědí promluvil.
,,Dokážeme vám, že jsme stejní jako vy."
Na to se místnosti prohnal studený vítr a Pietro se objevil na druhém konci místnosti než stál předtím.
Nina se tvářila velmi šokovaně, až jsem se musela pousmát. Katherinin obličej se však ani o maličko neobměkčil.
Chvilku poté se už v pokoji vznášely snad všechny kovové předměty, když jsem se podívala na Magneta, tak se jen potutelně usmíval a se zvednutými rucemi se vznášel ve vzduchu.
Když Magneto klesl na zem a s ním i všechny kovové předměty tak jsem se podívala na profesora s tázavým výrazem.
,,A co umíte vy?"
Zeptala jsem se, ale odpovědi se mi nedostalo nahlas.
Nakonec se mi v hlavě rozezněl jeho hlas : Přesně to co ty. Jestli chceš můžu tě to naučit ovládat.

Oni nás teď neslyší? Zeptala jsem se ho pomocí myšlenek a on jen záporně zakýval hlavou.
Obrátila jsem obličej na holky, které na mě koukaly jako na ducha. Pouze jsem pokrčila rameny a naznačila jim, že to vysvětlím později.
Katherine se začala pomalu zvedat z postele, Nina se jí pokoušela zastavit, ale marně. Nakonec poprosila Ninu, aby jí podala berle, které byly opřené o zeď naproti její posteli. Až teď jsem si jich všimla a opět se mi začaly hrnout slzy do očí.
Celé je to moje vina, kdybych dávala pozor na cestu, tak by do nás ten kamion nenarazil a ony by nebyly zraněné. Nině a Katherine došlo nad čím přemýšlím, a tak ke mně obě přišly a opatrně mě objaly.
Ještě mi zašeptaly do ucha : ,,Ty za to nemůžeš. Už se tím netrap."
Obě potom vyšly z pokoje a mě zajímalo kam asi jdou. Ale než jsem se nadála, tak už byli pryč i Pietro s Magnetem.
Zůstala jsem tam pouze já a profesor.