X Men, What's Gonna Be Now

Sentinel Services

Pohled Niny
Drží nás jako králíky v kleci. Sice je klec celkem prostorná, ale obyvatelná část je teď menší, díky mému menšímu výbuchu, který vyvolal ovládání dalšího živlu.
Konečně mám své schopnosti zpět, takže alespoň nějaký bonus. Nejdříve se ošetříme a pak vypadneme.
Sedla jsem si ke Katherine a přemýšlela jak jí pomoci.
Několik kurzů první pomoci mi s tím moc nepomohlo. To je důkaz, že patologie by bylo dobré rozhodnutí.
Moje zranění mi nedělalo až takové starosti. Sundala jsem si bundu a podívala se na to rameno pořádně.
Využila jsem svoje znovu nabyté schopnosti, abych mohla použít vodu na opláchnutí své rány.
Když už to vypadalo čistě, tak jsem opláchla stehno Katherine.
Utrhla jsem si kousek látky z mého trička, namočila ho a ovázala jsem si s ním rameno.
Nebylo to zrovna dvakrát sterilní, ale pořád lepší než nic.
Sice nejsem expert na fyziku, ale když zvládnu nějakým záhadným způsobem stlačit vzduch na tu ránu, mohlo by to přestat krvácet?
Možná.
Za zkoušku to stojí.
Představila jsem si, ze vzduchu placku a modlila se, ať to vyjde.
Nejdřív se nic nedělo, ale potom krvácení výrazně zesláblo. Nehorázně se mi ulevilo a nejen proto, že ve fyzice očividně nejsem úplně marná.
Když se rozletěly dveře, tak jsem se pouze se znuděným výrazem otočila na toho dotyčného.
Čekala jsem, že je to opět ten chlápek co nám nabízel tu spolupráci, ale v místnosti se objevila tak dvousetkilová gorila.
Pořád jsem se soustředila na Katherinino stehno, ale když vás hypnotizuje taková halda svalů je to celkem obtížné. Otočila jsem se zpět a doufala, že ten chlap brzo vypadne.
Ale najednou jsem zase měla jehlu v krku.
Moje schopnosti opět vyprchávaly, takže ta rána opět začala krvácet.
Tak strašně jsem se naštvala, že jsem začala řvát na toho chlapa: ,,ZEŠÍLEL JSTE?! TAKHLE ZEMŘE!"
,,A co je mi do toho? Radši zavři hubu a seď na zadku!", odpověděl chladně.
,,TAK JSEŠ ÚPLNEJ KOKOT?"
Dal mi takovou pěstí, až se mi otočila hlava o 180 stupňů.
Odešel a samozřejmě za sebou nezapomněl zamknout.
Byla jsem opět na začátku, ale pořád mi nešlo do hlavy, jak je možné že zjistili, že už mám schopnosti zpět.
S tou bundou co jsem si sundala jsem udělala provizorní obvaz pro Katherine.
Sedla jsem si vedle ní na zem a přemýšlela.
Rozhlédla jsem se po místnosti a v jednom rohu jsem si všimla červeně blikajícího světla.
Samozřejmě Nino, nemohla si se pořádně podívat jestli tu nejsou kamery.
Fajn. Teď už vím, že nás nonstop sledují.
---------------------------------
Už tu sedím a koukám do blba fakt hodně dlouho. Za tu dobu jsem asi dvacetkrát zvážila všechna pro a proti té nabídky od toho týpka.
Pro jsou : neumřeme v téhle cele na infekci nebo na vykrvácení, eventuálně nás po těch pokusech propustí a konečně si budu moct dojít na záchod.
Samozřejmě proti jsou : možná nás pak vůbec nepustí, budou mít nějaký testy, který nebudou k ničemu dobrýmu a za třetí je to prostě sakra špatný rozhodnutí a z morálního hlediska naprosto nepřípustný.
Co mám sakra dělat?
Katherine se furt neprobudila. V to že nám někdo pomůže jsem přestala věřit. Jsme v tom jen my dvě.
Slyšela jsem jak se odemykají dveře, proto jsem zvedla hlavu. Vešla ta gorila a hned za ní ten týpek co s námi vyjednával. Měl tak mega povrchní úsměv ze kterého úplně čišelo to potěšení, že mě zahnal do kouta.
,,No koukám, že vám to jde docela dobře. Jen jsem se přišel podívat, jestli si nezměnila názor."
Mlčela jsem. Pomalu zvedl obočí a řekl tomu gorilákovi : ,,Páni. Nejodolnější co tu kdy byla."
Gorila se uchechtla a řekla : ,,Dalších pět hodin jí bude stačit."
Pět hodin!? Jsme tady pět hodin!? Rozhodně dalších pět nepřežijeme, ne v tomhle stavu. Už se chystal, že odejde, ale já jsem zachraptěla : ,,Vyhrál jste."
Zastavil se v kroku a pomalu ke mně otočil hlavu. Jeho úsměv byl už jen zlomyslný.
,,Tak konečně si dostala rozum. To jsem rád. Nerad bych vás viděl umírat."
Vyšel na chodbu a začal tam pokřikovat na nějaký chlapy, ať hnou zadkem a přiklušou do naší cely. Do minuty byla naše cela plná ozbrojených lidí.
,,Dobře, chlapi vezměte je do východního křídla do čísla 240 a pošlete tam doktora."
Dva z nich se chopili Katherine a další dva mě vytáhli na nohy a popostrčili, abych šla. Vyšli jsme na chodbu a hned mě tlačili doleva. Potom jsme ještě asi čtyřikrát zabočili a šli až na konec dlouhý bílý chodby, ne že by ty ostatní měly jinou barvu. Zastavili jsme před bílými dveřmi s číslem 240. Jeden z nich odemkl dveře a zavrčel : ,,Vlez dovnitř!"
Udělala jsem co mi řekl a hned nato sem hodili Katherine. Zamkl dveře a pravděpodobně odešli.
Místnost byla celkem malá. Byly tu dvě lavičky, které asi měly sloužit jako postele.
Položila jsem Katherine na jednu "postel" a doufala, že ten doktor přijde brzo.