Seděla jsem ubrečená v kuchyni s balíkem v ruce a rozklepanýma rukama jsem ho pomalu otevírala. První na mě vypadl papír, nejspíš dopis. Pak tam byl plyšáček, nějaké hračky a oblečení (fotka). Vzala jsem do rukou dopis a otevřela ho.
-
Milá Maruško,
nevíš, jak si strašně moc vyčítám, co jsem udělal. Nebyl den, kdy jsem toho nelitoval. Ten den, jak jsme se potkali v šatně a tys mi řekla, že jsi těhotná.. ani ve snu mě nenapadlo, že by to mohlo být moje. Když si mi řekla, co se ti stalo, chtěl jsem ti říct pravdu, ale nešlo to. V tu dobu už jsem do tebe byl tak zblázněný a do toho mimča taky, že jsem to nedokázal. Bylo mi jasné, že bys mě poslala pryč a já jsem chtěl zůstat po tvém boku. Když se malá narodila, utvořil jsem si k ní takové mateřské pouto, že jsem teď, bez ní a bez tebe, úplně ztracenej. Vím, že jsem ti nepopsatelně moc ublížil a pochopím, když už mi nedáš šanci a nebudeš mě chtít nikdy vidět, ale prosím.. dovol mi vídat Amálku. Miluju jí jako nikdy nikoho. ( Tebe stále strašně moc miluju a vždycky milovat budu, ale ta láska mateřská je něco úplně jinýho). Každou vtěřinu mýho života mi trhá srdce to, co jsem ti udělal. Vrací se mi to před oči, kdykoli je zavřu. Neskutečně moc mě to mrzí. Ale minulost nezměním a slovy se neomluvím. Je to neomluvitelné, ale snad mi jednou odpustíš. Buď s Amálkou šťastná a najdi si někoho, kdo vás obě bude upřímně milovat. Jseš ta nejúžasnější holka a máma, co jsem kdy poznal. Miluju tě!..
David.
-
Bolí to, bolí to a bolí to. Ale sakra, já ho tak moc miluju. Chci, aby Amálka měla tátu, mužský vzor.. ,,Davide, ty seš fakt takovej kretén!" vykřikla jsem na celou kuchyň.
