,,Stalo se něco?" zeptal se mě kolega hned, jak jsem vešla do ateliérů. ,,Mělo by?" odpověděla jsem mu. ,,Vypadáš noo.." ,,Jak?" ,,Strašně moc šťastně." ,,Tak to tak asi bude." pokrčila jsem rameny a usmála se. ,,Tak to jsem rád, poslední měsíc si vypadala dost zničeně." ,,To asi taky bude pravda." znovu jsem pokrčila rameny, ale tentokrát už jsem zmizela za dveřmi. Jenže tam mě čekal další výslech. Linda, hlavní maskérka a kostymérka v jednom. Vždycky si mě vezme do parády, za což jsem samozřejmě ráda, ale zárověň mě čeká pořádný výslech. Někdy i horší jak od mámy. ,,Ahoj, Maruškoooo, už na tebe čekám." ukázala na židli. Úplně jsem se jí lekla. Působila tak no.. až moc vesele. Kdybych ji neznala, řekla bych, že je sjetá. Vážně. ,,Ahoj, Lindi." ,,Tak se pojď posadit a jdeme na too." Nervózně jsem si sedla na židli a čekala, co bude. Nakonec to nebylo tak strašné, jak jsem si myslela. / Na natáčení to zatím nikdo neví. Jako první to plánuju říct produkci, aby to buď nějak zakomponovali do scénáře, nebo mojí postavu nějak poslali pryč. Upřímně nechci, aby umřela. Chci, aby se nějak vypařila, odjela, to je jedno. Ráda bych se později vrátila. Miluju tady ty lidi. Produkci. Ateliéry. VŠECHNO. /
Když jsem dorazila domů, máma už tam byla. ,,Ahoj, mamii." zakřičela jsem z chodby. ,,Ahoj Maru, tak co ultrazvuk?" přiběhla ke mně. ,,Tady, koukej." podala jsem jí fotku. ,,Už jsem slyšela i tlukot srdíčka, bylo to úžasný." dala jsem si ruku na břicho. ,,Co bys chtěla?" zeptala se mě. ,,Malou princeznu." usmála jsem se.
||
Druhý den jsem se, zázrakem, probudila ještě před budíkem. Využila jsem čas pro ranní sprchu. Postavila jsem se před zrcadlo a zkoumala moje už lehce zvětšené břicho. ,,Miluju tě už teď, broučku." přiložila jsem na něj ruce. Paj už jsem se jen šla nasnídat a vyrazila do školy. Tam jsem přišla brzo. Celkově dneska nějak stíhám. A to mě fakt děsí. Úplně se bojím, co se dneska stane.
