,,Děkuju." odpověděla jsem po chvíli. ,,Ještě jednou se moc omlouvám." řekl doktor. ,,To je dobrý." ,,No, takže.. pak vás převezeme na pokoj, na oddělení pro předčasně narozené děti. Amálka, říkám to dobře?" Přikývla jsem. ,,Amálka bude muset být pár dní v inkubátoru, aby ještě něco nabrala. To neznamená, že ji nebudete moct navštěvovat.. podle podkladů, které jsem měl, jsem se docela bál, ale je to v pohodě, má na 35. týden dobrou váhu. Až bude mít 2 500 - 2 600 gramů, dáme ji normálně k vám a pak vás propustíme domů. Záleží, jak to půjde."
*z pohledu Davida*
Cestou z boxu od Mery jsem si dal rychlé kafe. Stále jsem tomu nemohl uvěřit, Amálka sice není moje biologicky, ale už teď ji strašně moc miluju. Stejně jako Mery. Došel jsem do místnosti číslo 364, jak mi řekla sestra. Zaklepal jsem a potichu vešel. ,,Jméno?" ,,Ehh.. Hofbauer." ,,Ne vaše, vašeho dítěte." protočila oči. ,,Jo aha.. Amalia Černá." naklonil jsem se nad její papíry. Zpražila mě pohledem. Jak milé lidi tu jsou. ,,Číslo 12, vpravo vzadu." ukázala směr. ,,Děkuju." rozešel jsem se směrem, který ukázala. Amálka zrovna spinkala. Koukal jsem na ni a culil se jako sluníčko. Stejně nechápu, jak se tohle stvoření vešlo do Mery, haha. Po chvíli začala otevírat očička a protáhla se. Chtěl jsem si ji pohladit, ale nevěděl jsem jak. Zničehonic se za mnou objevila sestra. Lekl jsem se, to jo, ale aspoň se můžu zeptat. ,,Nic se něděje, jen klasická kontrola." řekla, nejspíš si všimla, jak jsem se lekl. Ustoupil jsem a koukal se. ,,Můžu se jenom zeptat..?" zastavil jsem ji, když se chystala odejít. ,,Ano?" usmála se. ,,Můžu si ji nějak pohladit, nebo tak něco?" zeptal jsem se nejistě. ,,Ale samozřejmě, koukejte." ,,Jo, děkuju." opatrně jsem ji pohladil po tvářičce. ,,Chcete si ji pochovat?" ,,To asi zatim radši ne." ,,Ale notak.. takhle ji vezmete pod zadečkem, hlavičku." podala mi ji. Vzal jsem si ji do náručí. Upřeně na mě koukala. Oči se mi opět zalily slzami. Slzami štestí.
