Jedla jsem hrozně pomalu a najednou se mi to začalo spojovat. Všechno do sebe zapadlo. Jako puzzle. Po tváři se mi začaly kutálet slzy. Proto mi ty polibky přijdou tak známé. Ty doteky. Ty stisky. Když si to teď tak uvědomím.. vždycky, když chová Amálku jsou si tak neuvěřitelně podobní. Až by člověk nevěřil, že vlastně není její pravý táta. Teda, vlastně je. Vybavilo se mi to všechno po tom, co jsme se spolu vyspali. Takhle zpětně.. bylo to tak stejné jako tenkrát.. tenkrát ve sklepě. Na jídlo jsem neměla už ani pomyšlení. Šla jsem za Amálkou. Jen ona mi dokáže vykouzlit úsměv na tváři. Kdykoliv. Na jednu stranu jsem byla ráda, že vím, kdo je Amálčin otec a jsem ráda, že to není žádný feťák nebo tak něco. Ale na druhou stranu to strašně bolí. Jak s tím může žít? Jak může žít se mnou? Jak může žít s náma oběma? S mojí mámou? Nechápu ho, vážně ho nechápu. Nemohla jsem se ani jít vybrečet mámě, zrovna byla na pracovní cestě ve Skotsku. Vzala jsem Amálku a šly jsme nahoru. Do našeho patra. Tedy, teď už jen mého a Amy. Amálku jsem položila do postýlky a pustila ji nějaký kolotoč, co má nad sebou. Vzala jsem kufr a Davidovy tašky, do kterých jsem začala dávat jeho oblečení a věci. Dokonce jsem mu to i skládala, za což by mi měl poděkovat. Jiná ženská by mu to tam jen naházela, jak by jí to přišlo pod ruku. Tak strašně moc ho miluju, ale nedokážu s nim žít v jednom baráku. Možná se to časem vstřebá, ale teď rozhodně ne. Celou dobu jsem brečela. ,,Jak jsi mohl, Davide, jak sakra?!" ptala jsem se sama sebe.
Měla jsem to sbalené celkem rychle, tak jsem si sedla do křesla v obýváku. Najednou mě probudily něčí rty. Nespolupracovala jsem. Otevřela jsem oči a podívala se na Davida. ,,Mery, co se stalo? Tys brečela?" koukal se na mě ustaraně. ,,Sakra Davide, ty se ještě ptáš?! Před rokem mě tamhle někde znásilníš a teď děláš jako by se nic nestalo?!" vyjela jsem po něm. David polkl. ,,Takže je to pravda?!" hystericky jsem začala brečet. David na mě jen koukal a zhluboka dýchal. ,,V ložnici máš sbalený věci, vem si je a odejdi." řekla jsem klidně. David se zvedl a pomalu šel ke dveřím. ,,Mery, ani nevíš, jak moc mě to mrzí a jak moc si to každý den vyčítám. Strašně moc tě miluju, měj se. Jo a můžu někdy vidět Amálku?" po tvářích se mu začaly kutálet slzy. Kývla jsem na znamení souhlasu. ,,Klíče nechám v předsíni na skříňce." řekl ještě a odešel. Slyšela jsem, jak nese tašky dolů po schodech a pak klapnutí domovních dveří. Začala jsem nekontrolovatelně brečet. ,,Tak moc, tak strašně moc to bolí, Davide."
