RECENZE aneb Žádná procházka růžovou zahradou [ŽÁDOSTI UZAVŘENY]

39. Čas ztracených

Autor: RaSoKim

Žánr: Nedokážu říct, do jakého žánru bych to zařadila. Myslím si, že tohle dílo zůstane čistě osobní záležitostí, kterou musí každý z nás vyřešit sám.

Stav: Dokončeno.

Autorovo okénko: Dnešní obětí mé recenze se stal sám velký recenzent na Wattpadu. Soru jako autorku již zmíněných recenzí či LGBT+ drabble zná většina z nás.

Asi ani není třeba říkat další informace. S autorkou se znám osobně a mnoho z vás ji také může osobně poznat, protože se obvykle účastní wattpadovských srazů. Pro mě je to spřízněná dušička, se kterou si užívám každou vteřinu.

Obálka knihy: Pro někoho je to asi jen obyčejná černá obálka s okem uprostřed, ale já v tom vidím hlubší smysl. Pro mě oko symbolizuje vědomí, duši, upřímnost i naši temnou stranu.

Můj osobní názor je i ten, že slovo „ztracených" je takto na obálce napsáno schválně. Nebo taky ne a zase v tom vidím nějaké teorie. Bůh ví, jak na to moje hlava je po těch pár měsících odloučení od psaní. Nebudu tady hodnotit barvu písma a jeho umístěný, zase bych si ráda ponechala trochu důstojnosti. Obálka je pro mě pointou v temnotě a více se k tomu vyjadřovat nebudu.

Anotace: Sníh v nás zanechává rozdílné pocity. Já v něm vždy viděla stopy, co možná časem byly skryty pod další vrstvou bílé pokrývky, ale nikdy ve skutečnosti nezmizely. Mnohokrát bychom si to přáli, aby byly pryč, ale v hloubi duše víme, že tam budou po zbytek života.

Anotace je vystihující a dala mi vše, co jsem očekávala.

Postavy: V díle se nachází dvě postavy, které nemají jména. Víme, že tam jsou, prožíváme jejich příběh, ale vlastně vůbec je neznáme. Nazvala bych to postavami, jež nám mají ukázat naši pravou tvář. Ony postavy totiž symbolizují naši černou a bílou stránku. Jsou složeny ze vzpomínek, bolesti, charakteru a nás.

Prvního zde máme umělce. Charakterově je to postava, jež by měla zobrazovat špatné vlastnosti. Tedy ne jen ty špatné, ale spíše lidské. Zobrazuje jednoduchou lidskost. Sobeckost je v tomto případě hlavní motiv. Umělec totiž myslí jen na vlastní úspěch, život, a přitom si neuvědomuje, že to podstatné čerpá z někoho cizího, aniž by se ho zeptal na svolení. Mým názorem zůstává, že hledět si pouze svého, není vždy tím nejlepším, co pro sebe i okolí můžeme udělat. Já se osobně, kvůli určité události, s tímto potýkám nějakou tu dobu a vím, jaké následky to má.

Věřím tomu, že umělec chtěl projevit skrytý zájem vůči jeho objektu pozorování, ale nakonec ona sobeckost mu to nedovolila. Přitom později jej zaplavily výčitky svědomí a neustálé myšlenky věnované jemu. Takže i negativa mají své daně, a pokud se rozhodneme pro temnou stranu, musíme počítat s tím, že jednoho dne toho budeme litovat.

Druhou postavou je neznámý, který představuje stránku ublíženého, zničeného a často skrývaného charakteru, co je nám podstatně cizí, ale máme jej každý z nás.

Vlastnosti jako smělost, ochota, strach, a hlavně úzkost jsou v našich srdcích. Pro tuto postavu příběh nekončí dobře a není se ani čemu divit. Můžeme pozorovat naprostou vnitřní rozervanost a unavenost ze společnosti a neustálého ničení sebe sama. Je to smutné, ale až příliš pravdivé.

Řekla bych, že si názor na postavy udělá každá sám, stejně jako v tom každý uvidí jiný smysl.

Děj: Již delší dobu přemýšlím o tom, jestli Čas ztracených má děj. Ve své podstatě je to pět kapitol, které jsou napsány jako nějaké vypsání autorčiných myšlenek a zároveň je to něco, v čem se dokáže každý najít.