𝗧𝗁𝖾 𝗗𝖺𝗋𝗄 𝗢𝖿 𝗛𝗈𝗉𝖾 [𝙷𝚠𝚊𝚗𝙷𝚎𝚎] 𝗕𝗢𝗢𝗞 𝟐

|𝝢.4|

Líbající a vzdychající jeho jméno do jeho úst. To jsem byl v tomhle momentu já, když do mě přirážel. Po pár minutách a spoustě dalších přirazů se do mě udělal. S úsměvem se odtáhl a mé spocené vlasy odhrnul z čela. Svými nohami jsem mu pak zabránil ze mě vystoupit.

,,Ještě chvíli ve mě buď," požádal jsem zadychaně.

Zapřený podél jeho hlavy a vzhlížející do tmavých očí jsem neměl kam utéct. V této pozici, bez hnutí nebo mrknutí jsem setrvával, tak dlouho jak si jen přál. Nebyl důvod nevyhovět. Nafouklých tváří jsem měl dost. Posléze však tato euforie vyprchala a pot po celém těle byl nesnesitelný. V tělesné blízkostí, i když se Woongiemu nemuselo líbit jsem nás oba přenesl do koupelny.

Koupel jsem zavrhl neboť to mohlo dopadnout stejně. Oba jsem nás tedy postavil pod proud studené vody, která se mému drahému rozhodně nelíbila. Co však si vyžadoval byli doteky, když jsem rozetíral šampon po celém těle.

„Co by si chtěl nyní?"

,,Překvap mě," řekl jsem a cvakal zubama, neboť na mě stále stékala studená voda. On se s uchechtnutím sebral, opustil sprchu, utřel se a s ručníkem šel do ložnice. Nechápal jsem tento čin. Když jsem pak vodu vypl a stál ve sprše, tak se vrátil oblečen a v rukách měl mé věci.

Moje tělo bylo papadnuto, vyndáno ze sprchy a zabaleno do ručníku. Keonhee si klekl a začal mě utírat. Při tomto činu se můj kamarád probral. On si toho všiml, a když jsem byl suchý, tak mi začal pokládat polibky na bříško.

S polibků se staly značky a ze značek doteky. Nedělal jsem to proto, aby to někdo viděl. Bylo to proto, aby sám Woongie věděl, že toto místo má svého vládce. Dlaní jsem přejížděl po jeho délce a přitom sledoval mimiku jeho obličeje. I přes vrchol, který již prožil se zdálo, že to nebylo dost.

K dlani se přidala má ústa. Nijak rychle jsem však ho neuspokojoval. Vše mělo své temto. Stejně jako má usta měla svou trasu. K vrcholu se dostal. Poleptal má ústa a věnoval úsměv za dobře vyvedenou práci. Sám však potřeboval snad druhou sprchu při, které jsem ho chtěl nechat o samotě.

„Udělej, co je za potřebí a já vymyslím to překvápko," dávno jsem tušil kam bych ho chtěl vzít. I tak bylo na místě dělat tajemno.

Poté co odešel, jsem opět skončil ve sprše. Proud vody mi stékal po těle a když jsem byl opět čistý, tak jsem vylezl, utřel se a nakonec oblékl. Poslední knoflík u košile jsem nechal rozepnutý. Důvod byl prostý. Chtěl jsem, aby každý věděl, že už svého pana mám. Že toto tělo už majitele má.

,,Zlato, jsem připravený," zvolal jsem když jsem vylezl z koupelny a zamířil jsem k chodbě, kde jsem poslušně čekal. Schválně jsem ještě značky odhalil více a byl zvědav na jeho reakci.

Úsměv. Jediné, co ze mě mohlo vyjít po prohlédnutí se Woongieho od vrchu důle. Následně jsem si dovolil vzít jeho ruku, otevřít dveře poté, co jsme byli obuti, teple oblečeni a čelili krásnému dni. To vše abychom ruka v ruce kráčeli neurčitým směrem.

„Vzal bych tě na nějaký daleký výlet, výšlap nebo něco tradičnějšího," začal jsem mluvit, když jsme se blížili k parku. Nebyl jenom zkratkou. V zimě i zábavou. „Ovšem nevybavuji si že bychom zkoušeli bruslit?"

Poté co jsme došli ke kluzišti jsem na něj nervózně pohlédl. Na bruslích jsem stál naposledy před třemi roky. Možná to bude i dýl. To ovšem nebylo to důležité. Důležitý bylo, že jsem to zapomněl. Ovšem teď byla dokonalá příležitost si to zopakovat.

,,Keonhee, já to zapomněl. Budeš mě to muset naučit," řekl jsem a studem jsem sklopil hlavu. Mé tváře zrudli a já dobrou minutu hledal odvahu jí znovu zvednout.

,,Nevadí ti to?" zeptal jsem se ho.

„Myslíš si že jsem s tím nepočítal?" na chvíli jsem ho nechal stát krajem, abych požádal o vypůjčení dvou párů bruslí. S nimi jsem se vrátil za Woongiem, který seděl na lavičce a nepřítomně koukal před sebe. „Slibuji, že tě nenechám spadnout."

Já si brusle nasadil jako nic, jemu to však trvalo. Spěchat nebylo kam, i když jsem měl pocit, že to schválně zdržuje. Nakonec jsme oba vstali, dostali se ke kraji a já jako první vstoupil na kluziště. Dostat tam Woongieho pak bylo těžší.

„Nepouštěj se a jenom opisuj mé pohyby," říká se že když se jednou něco naučíte tak to nikdy nezapomenete. Ovšem jak je to u lidí, co přestanou chodit?

,,Dobře," špitl jsem a nejistě se ho chytl. On mě vzal pomalu na led a já myslel, že se zblázním. Bylo mi ze sebe zle neboť jsem byl naprostý dřevo. Byl jsem absolutně nemožný a divil jsem se, že se mnou má trpělivost.

Když jsem pak pohyby začal opakovat po něm, a tak nějak to zvládal, tak mě pustil a se slovy, že to zvládnu jel přede mě. Vyděšeně jsem na něj hleděl, ale jeho výraz mi dodal odvahu, a tak jsem se k němu pomalu rozjel. On s nataženýma rukama začal couvat a já si uvědomil, že již jedu bez problému. S úsměvem jsem zrychlil a dobruslil až do jeho náruče.

Netrvalo to nijak dlouho a bylo to přesně jak jsem si myslel. Nic se nezapomíná. Oba jsme tak v poklidu mohli bruslit kolem, dlaň v dlani a s úsměvy na tváři. Do chvíle než nám byla oboum zima neboť návyk na pohyb už nepřinášel teplo. To jsme pak slezli, vrátili brusle a rozešli se ke stánku s kávou.

„Nemáš hlad?" sice jsem svůj dotaz mířil přímo k Woongovy, ale byl rozhodnut, že bychom měli něco sníst. Nám známá restaurace pak byla mým favoritem. S kelímkem hořkosti jsme se pak vydali do tepla, kde jsem chtěl zaplnit jak své tak Woongieho břicho. Nejlépe něčím dobrým.

,,Dám si ramen a kimchi," sdělil jsem, když jsem si pročítal menu. Následně jsem ho položil a s úsměvem hleděl na Keonheeho. Když pak nadiktoval objednávku i on, tak servírka menu odnesla a my si začali povídat.

,,Tenhle klid mi bude chybět. Za chvíli bude každý chtít podpis," zasmál jsem se a on též. Byla to ovšem pravda. Pravda která měla i stiné stránky. Fanynky a fanoušci budou jistě na veřejnosti odstrkávat Keonheeho a to nechci.

,,Keonhee, slibuju, že nikdy nebudu upřednostňovat kariéru před tebou. Nikdy."

Neodvracel jsem pohled, po slepu jsem nahmatal jeho dlaň, kterou následně pevně stiskl. Věřil jsem mu. Nebyl důvod říct, že jsou to jen slova před tím než se něco stane. Nic se totiž nestane.

„Já ti věřím, Woongie, vše bude jako doteď. Jen s menší změnou," dostali jsme své nápoje. Na jídlo jsme museli počkat, ale ani jednomu to nevadilo. Být jeden z druhým nám stačilo.

,,Keonhee, miluju tě. Z celého svého srdce. Vím, že se opakuji, ale chci ti ještě jednou poděkovat. Za všechno," řekl jsem mu a natáhl se k němu pro dlouhý polibek. Byly mi jedno, že jsou kolem lidi, neboť teď jsem to byl jen já a on.

Když nám pak přinesli jídlo tak jsme si oba popřáli dobrou chuť a s úsměvem jsme se pustili do jídla. ,,Nikdo mi nevymluví, že ramen a kimchi od tebe jsou lepší."

Polichocen? Asi tak nějak jsem se cítil neboť mi přišlo, že všude to chutnalo stejně. Nechtěl jsem mu to však brát. Proto jsem jen poděkoval, pustil se do svého jídla a přitom ho nezpouštěl z očí. Pokaždé, když se zeptal, co se děje jsem jen zakroutil hlavou. Po čtvrté to však už bylo trapné. Upil jsem tak ze své sklenice, utřel rty a pohlédl do jeho očí.

„Nedokážu si představit, že bych se měl s někým dělit o svého přítele," nemělo to znít zle. Proto má slova následoval smích. Byl jsem hrdý na to kam se pomalu, ale jistě dostával. „Můj nádherný přítel bude idol, nezní to úžasně?"