𝗧𝗁𝖾 𝗗𝖺𝗋𝗄 𝗢𝖿 𝗛𝗈𝗉𝖾 [𝙷𝚠𝚊𝚗𝙷𝚎𝚎] 𝗕𝗢𝗢𝗞 𝟐

|𝜨.Prolog|

~Na neznámém místě~

Už jsou to čtyři měsíce. Čtyři měsíce od mého únosu. Nevím kde jsem, nevím kdo mě unesl a nevím ani to zda mě ještě hledají. Moje tělo je plné bolesti, modřin a šrámů. Mé nohy pálily a štípaly od biče a obušku. Na zádech jsem na pár místech cítil kapičky krve a na tvářích zaschlé slzy.

Nohy jsem měl svázané. Stejně, tak i ruce jenž jsem měl za zády. Na puse kobercovku, abych nemohl křičet o pomoc. Ovšem, abych byl upřímný, tak to jsem vzdal velmi brzo. No a nakonec tu byl šátek na mých očích. Díky němu jsem neviděl nic, a když už, tak měl můj únosce masku nebo byly okna zakrytá.

Byl jsem teď na zemi v chladné místnosti jen v boxerkách. Vlastně jsem byl na malé matraci. Z mých myšlenek mě nakonec vyrušilo otevření dveří a následně jejich zavření. Když se osoba začala blížit ke mně, strachy jsem se odsouval do doby, dokud jsem nenarazil na chladnou zeď. Bál jsem se co dnes přijde, a tak jsem se rozvzlykal.

Položení talíře mi ovšem mělo být útěchou. Ovšem mužský hlas vyslovující slova lásky mě už neuklidnil. Náhle mě osoba posadila a sundala šátek. Byl opět v masce. Žádné překvapení, i když kvůli slzám bych neviděl i tak nic.

Páska na puse mi byla stržena a já zaupěl. ,,Pro-sím pu-sťte m-ě," vzlykl jsem i přesto, že jsem tato slova říkal stále. Bez úspěšně. Bylo to tedy zbytečné. Mé tváře byly opět chycené a já jen čekal.

[X]

Nepřímí dotek tváře byl důvodem, proč stále odtahoval svou tvář. Ani jedinkrát za celou dobu nevyšel vstříc k tomu, aby to celé pochopil. Ne vše muselo býti tak zlé. I nyní. Jednou dlaní přidržující jeho tvář a tou druhou stíral bříškem palce slané slzy. Nechápal jsem, kde se v něm bere stále tolik síly, aby mohl plakat. Bolelo to. Vidina a prosící slova, jenž se mi zarývala pod kůži, avšak já to změnit nemohl. Ne pokud tak prvně neučiní on.

„Woongie, ty víš, že to nepůjde. Ty patříš mě," slz a vzlyků náhle přibilo. Nechápal jsem, co špatného na tom bylo. Představa, že jednou se to uklidní, Woongie poleví a mi budeme spolu. Nyní to však stále vypadalo jako běh na dlouhou trať. Na jejím konci byli sny, kdy v nich vykřikuje jméno. Lee Keonhee. „Pokud budeš hodný budeš moci být na vrchu, nyní však musíš být tady. Tak buď prosím hodný, ať brzy změníme toto místo k lepšímu."

,,N-e," vzlykl jsem a snažil se dostat z jeho sevření. Začal jsem kroutit hlavou, ale jeho sevření zesílilo. Byl jsem tedy nucen se dívat do jeho očí. Do očí, které byly jako jediné vidět. Tedy vlastně kromě pusy. Zbytek mi byl neznámou. Velké tajemství, které mě také z určité části děsilo.

,,Pr-osí-m. Pro-č mě nem-ůžete pus-tit? Já ch-ci dom-ů," opět jsem zavzlykal, a když jsem v jeho očích spatřil hněv, tak jsem se vyděsil. Chtěl jsem couvnout, ale on stisk opět zesílil.

[X]

„Nebudu se opakovat, říkám ti to pokaždé, když se zeptáš," napomenul jsem ho a přitom pevně svíral mezi svými prsty jeho bradu. Myslet si, že se něco změní bylo něčím, co jsem si potvrzoval každým dnem. Jen němé přikývnutí, možná chvílové pochopení, ale pak opět černo, kdy se ptal odznovu. Neměl jsem na to sil, ale též jsem se ho nechtěl vzdát. Ne když to došlo tak daleko. „Najez se, prospi a zítra to bude snad lepší."

Nebylo to nikoli utěšení pro něj. Ale pro mne. Doufal jsem v lepší zítřek, odezvu i náklonost. Víra v to, že Yeo Hwanwoong bude opětovat mé city mě neopouštěla. Ani ve směru dobrém nebo zlém.

Po odpoutání mých rukou a následném opětovném spoutání jsem měl ruce vepředu. ,,Nechci. Nechci nic z toho," špitl jsem a ruce dal ihned do obranné pozice. Čekal jsme ránu, ale nic se nastalo. Naopak. Z pasu vyndal obušek a dal ho na zem.

Popadnutí talíře byl náznak krmení. Hlavu jsem otočil, ale on dal ruku na obušek. Najednou jsem byl opět jen ustrašená loutka. Loutka, která mu hrála do karet. Když ve mě bylo všechno jídlo, tak byly mé ruce opět za zády a oči zavázané.

Najednou na mé tváři byla dlaň, která mě hladila. Než jsem stačil cokoliv říct nebo udělat, tak mě chytl za tváře a políbil. Hlavu jsem rychle odklonil pryč a začal jsem s ní vrtět, aby mě nemohl opět políbit.

[X]

„Neboj Woongie, já mám času dost a budu čekat na moment, kdy naše láska bude obou straná," nebylo důvod více tu být. Vstal jsem, vzal své věci a stejnou cestou, kterou přišel i odešel. Tiše a nepozorovaně, i když ve zdi bylo okno. Já viděl na něj, ale on nikdy na mě.

Odpočítával jsem si strávené dny, dny od momentu, kdy v novinách vyšel článek o ztrátě známého zpěváka. I přes jistou povinnost to policie brzy vzdala, ale ne všichni. Ne každý chtěl věřit, že Yeo Hwanwoong nechal pod sebou zmizet zemi.

Opět osamocen jsem jen nechal své tělo dopadnout na matraci. Slzy, které šátek nepohltil mi stékaly po tvářích. Tiché vzlyky se daly z mých úst a já se opět jen modlil, modlil jsem se jako každý den, aby mě už někdo našel. Bohužel se i tohle zdálo zbytečné.

Můj velký sen byl najednou má noční můra. Zlý sen, který ne a ne skončit. Přitom to všechno vypadalo normálně. Tedy aspoň do této doby. Všechno začalo jedním dárek k vánocům. Dopisem.