𝗧𝗁𝖾 𝗗𝖺𝗋𝗄 𝗢𝖿 𝗛𝗈𝗉𝖾 [𝙷𝚠𝚊𝚗𝙷𝚎𝚎] 𝗕𝗢𝗢𝗞 𝟐

|𝝢.3|

Celé se to uklidnilo, až tak po třiceti minutách, kdy nám došlo jak tento byt je malý. Woongie seděl na kraji pohovky, Gunmin před ním s talířem Kimči a za jeho zády si k tělu držel nohy Dongmyeong. Pohovka takto nebyla zcela zaplněna, ale i tak se tam zbytku nechtělo. Hlavně mě. S kuchyně jsem si donesl židli a seděl u zdi jako za trest. Ovšem měl jsem tak dobrý výhled na všechny.

Hlavně na Dongjuna, který seděl opřený o pohovku u noh Woongieho. Youngjo si pak zabral půlku koberce, kdy do něj kopala Gunminova noha a z jeho hrudi si udělal polštář Gunhak. Celé to bylo zamotané a já se opravdu divil kde to jsem. Všichni byli najednou tak klidní, že se tomu nedalo věřit. I tak jsem byl rád.

,,Tak jo bando, je už dost pozdě," řekl jsem když jsem pohlédl na hodiny. Sice bylo teprve půl deváté, ale venku již byla tma. Navíc na Dongmyeonga, až moc velká. Bylo mi jasné, že jeho odchod nepůjde tak lehce.

Ovšem vše skončilo jinak. Díky alkoholu, který v sobě všichni měli mi bylo odpovědí jen mávnutí rukou. ,,Fajn, ale to že jste tady přes noc neznamená, že se kvůli vám budeme s Keonheem omezovat. Dnes vážně ne. Dva z vás se vyspí v pokoji pro hosty a tři tady na pohovce," oznámil jsem. Zvedl jsem se a rozložil pohovku.

Pokud si mysleli, že budu brát ohledy tak to ne. Dnešek je můj a já to oslavím i se svým přítelem a tahle banda mi to nepokazí. ,,Tak a teď to oslavíme spolu," špitl jsem, když jsem došel ke Keonheemu a usadil se mu na klínu.

Můj úsměv, který jsem v závěru Woongiemu věnoval se dal více nazvat úsměvem strachu než upřímnosti. Jeho odhodlání mě skutečně děsilo a já byl rád, když dvojčata poslali do jednoho pokoje a zbytek zůstal tady. Tedy do okamžiku, kdy jsem byl s popřáním dobré noci poslán do ložnice. S Woongiem v náruči.

„Měli bychom jít taky spát," něžně jsem ho položil, políbil a následně ulehl po jeho boku. S nepřítomným pohledem zabodnutým do stropu a napnutými uši. Nechtělo se mi věřit, že nic nezničí.

,,No tak Keonhee. Já myslel, že si pomůžeme s oblečením," řekl jsem mu a objal ho kolem pasu. Myslel jsem, že to bude se mnou chtít oslavit i on. Spletl jsem se snad?

,,Lásko tohle je náš dům a já se kvůli té bandě omezovat nechci. Chci to oslavit i s tebou. Se svým přítelem. Keonhee prosím," klekl jsem si, spojil dlaně a hleděl mu do očí. On se posadil, ale nic neříkal.

,,Nechci, aby nám dnešní den něco zkazilo. Myslel jsem, že i ty to budeš chtít oslavit."

Nechtělo si mi odpovídat, nijak reagovat, ale taky nezůstat v tichosti. Mohlo by to vést k jeho uražení nebo slzám. Ani jedno jsem nechtěl a tak jen na něj pohlédl. Bez úsměvu. Jen se soucitným pohledem a bez lží.

„Woongie, jsem unavený, pojď me si prosím prostě lehnout," pravda vysela opravdu jen v tom, že se mi nechtělo. Vstát, hýbat se, mluvit jednoduše nic. „Promiň."

,,Dobře," špitl jsem svlékl jsem se a zalezl pod peřinu. Byl jsem smutný, ale chápal jsem ho. Když se pak svlékl on také se přikryl, tak jsem se k němu natiskl a z hluboka se nadechl. ,,Zítra to spolu už oslavíme?" zeptal jsem se ho.

,,Nechci, aby to vše teď skončilo," nechal jsem ukápnout několik slz a tiše jsem vzlykl.

Snažil jsem se usnout, nemyslet na bolest, kterou jsem mu tímto asi způsobil. Ono to však jinak nešlo. Tento podraz mi však vzal spánek a já dlouho do noci koukal do stropu zatím co vzlyky utichly. Posléze jsme usnul i já, ale spánek byl krátký. Opět nastalo ráno.

S postele jsem se hrabal nechtěně a o to víc, když partička ještě spala. Celý dům spal, kromě mě. Potřeboval jsem se projít, dát si studenou sprchu nebo něco udělat. Skončil jsem u kuchyňské linky s nachystanými sklenicemi a prášky proti kocovině.

Vzbudil jsem se v prázdné posteli. Ihned jsem bez čekání vylezl a opustil jsem pokoj, abych mohl najít svou polovičku. Určitě se zlobí za to, že jsem před spaním brečel. Já ho chápu a nic mu nedávám za vinu. Jen mám strach jak to teď bude. Kolik času spotřebuje kariéra a kolik času mi zbyde na něj.

,,Keonhee?" špitl jsem, když jsem ho našel v kuchyni. Doběhl jsem k němu a pevně ho objal. ,,Omlouvám se."

Byl jsem překvapený. Nečekal jsem že další den po sobě bude Woongie stávat tak brzy. Nebyl to jeho styl. I tak jsem se usmál, vzal ho na klín a opětoval pevné objetí. Drobné prameny, které mu padaly do očí zastrčil za ucho a věnoval polibek na tvář.

Myslet si že budeme sami bylo bláhové. O chvíli později se do kuchyně začala sápat celá banda, která si dožadovala osvobození od bolesti. Tedy pouze Gunhak a Yongjo. Dvojčatům se podařilo nepozorovaně zmizet a Gunmin hrál hrdinu, kterého nic nebolí. O to více jsem byl rád, když si ty dva vzal na starosti. A tedy se sami vyprovodili.

„Slyšíš to?" optat jsem se, ale odpovědí mi bylo pouze ticho. Pokrčení ramen a bouchnutí do hrudi. „Konečně sami, co ty na to? Už jen my dva, celý den?"

Z mého smutného a provinilého výrazu se stal široký úsměv, kdy jsem jen přikyvoval. Doslova jsem se na něj nalepil jako koala a hlavu mu položil na rameno. ,,Celý den?" zeptal jsem se. Ihned přišla pozitivní odpověď a já se tak nepatrně odtáhl a pohlédl mu do očí.

,,Ještě jednou se omlouvám. Neměl jsem do tebe stále hučet," sdělil jsem mu a jako provinilec, kterým jsem byl, jsem sklopil hlavu.

Nebýt to pravda, tak řeknu v pořádku. Ovšem já omluvu slyšet chtěl. Dlaní přejížděl přes jeho páteř, zatímco druhou se přidržoval, abychom nespadli. Nijak jsem stoličce pode mnou nevěřil. Už jednou jsem z ní sletěl dolů a to jsem seděl sám.

„Můžeme být celý den doma, v objetí a koukat na filmy," zasnil jsem se. Nijak vážné představy to nebyli a to ani plán někam jít. „Nebo pokud chceš nějaký výlet? Tento den je jen tvůj, takže co podnikneme?"

,,Na výlet je moc brzy a film bychom stejně nedokoukali," usmál jsem se a on se rozesmál. Byla to přeci jen pravda. Každý film, co jsme si pustili jsme nedokoukali, neboť naše pozornost skončila u nás a našich rtů.

,,Navrhuji si ještě lehnout a oslavit to. Jen ty a já," sdělil jsem mu svůj návrh. Než jsem se nadál, tak jsem byl bez odpovědi zvednut společně s ním. Své nohy jsem obmotal kolem jeho pasu, abych nespadl a své ruce nechal kolem jeho krku.

Plán lehnout si do postele mi zněl fajn, ovšem Woongieho opakování o tom, že to chce oslavit mě překvapovalo. Brát to jako vtip donesu balonky a může dovádět jak dítě. Takto jsem ho však jen položil do postele, lehl vedle něj a následně pohlédl ke stropu.

Nastalo tíživé ticho, kdy se Woongie natiskl na mou hruď. Přísahal jsem bohu, že pokud opět řekne, že to chce oslavit, tak uteču. Ovšem, když vypadalo, že se tak skutečně stane, jednoduše jsem ho umlčel. Své rty položil na jeho a protočil naše pozice, abych byl nad ním. Býti v pasti značilo, že jeho úsměv už nebyl tak odhodlaný.