One more word, Oliver

•TWENTY-NINE•

Snažil jsem se s ní navázat jakýkoli kontakt. Chodil jsem doma bez trika, naschvál jsem před ní pil mlíko přímo z lahve, mluvil jsem na ni, ale nic nezabíralo. Dělala, že mě nezná. Začínal jsem vážně nabírat dojmu, že ta holka mě úplně zazdila. Myslel jsem, že si promluvíme, teď jsem si to myslet přestával.

Jensen neměl nejmenší tušení, že by mezi náma bylo něco divně, což bylo dobře, ale přesto jsem nechápal, jak si toho nemohl všimnout. Přijdu do kuchyně, ona odejde. Přijdu na zahradu, ona odejde. Pozdravim ji, zavře se do pokoje. Vidí mě na chodbě, obchází mě obloukem. Jak se máte s někým takovým snažit mluvit?

K tomu ještě když není doma, tráví čas s Erwinem a bůh ví s kým ještě. Tak neuvěřitelně mě štvalo, jak si mě nevšímala.

Šel jsem tou debilní školní chodbou, když vidím ji, jak se přímo uprostřed baví s nějakým cizím klukem. Něčemu se zasmála a když jsem byl blíž, slyšel jsem jak se on ptá: „Máš dneska čas?"

Mířil jsem přímo k nim a jakmile byla v dosahu, chytil jsem ji za ruku a odtáhl za roh.

„Co máš za problém?" vyjekla zabodávajíc do mě něvěřícný pohled.

„Už žádnej," utrousil jsem naštvaně.

„Nemůžeš ode mě ostatní odhánět jenom proto, že jsi to sám podělal!" vyjela po mně naprostým právem, ale to jsem si v tu chvíli samozřejmě vůbec nemyslel.

„Můžu a to taky dělám," odsekl jsem.

„Ty jsi fakt neuvěřitelnej," zamumlala, když se otáčela k odchodu. Já jsem jí zastoupil cestu. Hádání bylo stokrát příjemnější, než ignorování.

„Tak si promluvme!" řekl jsem rázně s přímým pohledem do jejích očí.

„Ne." zpražila mě pohledem a prostě mě obešla. Do prdele!

Opětoval jsem naštvaný pohled všem 'nenápadným' přihlížejícím a rychle se jim klidil z očí.

Tak zoufale jsem se snažil vymyslet, jak si získat její důvěru, že mě absolutně nic nenapadalo. Měl jsem pocit, že jsem ještě po ničem netoužil tak moc.
Byla tu malá část mě, která mi říkala, že možná ji opravdu mám nechat být, ale tu jsem vůbec nebyl schopen akceptovat.

Po škole se moje nálada nijak nezlepšila, takže jsem byl nevrlý jak na Jensena, tak na kluky, kteří chtěli jít na pláž. Na nic jsem neměl chuť, všechno stalo za hovno. Šel jsem teda domů pěšky, což mě taky otrávilo a když jsem přišel ke dveřím, zjistil jsem, že kurva nemám klíče. Vzhlédl jsem k obloze se slovy: „Co jsem ti udělal?"

Pak jsem si ale vzpomněl, že jsem si ráno otevíral okno, takže jsem s radostí přelezl plot. Škvírou na ventilačku jsem prostrčil ruku a otevřel dokořán druhé křídlo okna. Vykrást nás by bylo tak snadné, vynadal jsem si.

Seskočil jsem do pokoje a šel si dát něco k jídlu. Tenhle den byl fakt na chcípnutí. Prostě jsem chtěl umřít. Reyna je teď určitě někde s Erwinem nebo možná s tim blonďatým troubou, co ji balil na chodbě. Uraženě jsem pohlédl na dveře jejího pokoje a zavřel se hned vedle ve svém. Ať si trhne.

Klesl jsem do postele a otevřel svůj pěkně starý notebook, abych de dozvěděl, co je nového. Brouzdal jsem po internetu, než jsem po nějaké době otevřel mail, kde jsem našel pár nových zpráv. Ale jen jedna mě zaujala.

E-mailovou adresu dotyčného jsem neznal, ale slova, kterými internetový dopis začínal, zcela upoutala mou pozornost. Klikl jsem a začal číst.

Konečně jsem se k tomu dokopal. Ale i tak nevím, jak začít.

Ahoj, Olivere,
Doufám, že je ta adresa správná, protože je to to jediný kontakt, který mi v děckém domově na tebe dali.
Jestli to čteš, chci abys věděl, že jsem na tebe ani na chvíli nezapomněl. Jen jak se věci semlely, chtěli jsme si tě s Vivian vzít k sobě, ale měli jsme vážné finanční problémy. Nikdy by nám tě do péče nesvěřili.
Stalo se toho za tu dobu hodně a hodlám napravit své chyby.
Proto bych ti rád střechu nad hlavou nabídl právě teď. Bydlíme v menším domku na kraji Seatlu. Já vím, zní to zvláštně a naivně, ale prosím, přemýšlej o tom. Chtěli bychom tě vidět.
Taky doufám, že se máš dobře, nic jiného bych ti nepřál....
Ozvi se, Olivere.

Lionel

Zíral jsem na obrazovku, jako na špatný vtip. Zaklapl jsem počítač a téměř ho hodil na noční stolek. Lehl jsem si na záda a zhluboka dýchal. Hlavou se mi výřily všelijaké myšlenky a pocity, ale převládalo rozhořčení.

Neměl příležitost se se mnou spojit dřív? Blbost. Ten ať si taky trhne.

Zabořil jsem hlavu do polštáře a rozhodl se ignorovat celý svět.