One more word, Oliver

•FORTY-SIX•

V neděli se sice od Brooke vrátila, v což jsem ani nedoufal, ale strávila den zavřená v pokoji. Vycházela se jenom najíst, a to jen bleskurychle prolítla kuchyní. Neměl šanci jsem ji zastavit, vždycky se vplížila, když jsem tam nebyl nebo jsem nedával pozor.

Seděli jsme s Jensenem u stolku a popíjeli vychlazené pivo. Koukali jsme okny ven na zahradu a nechali otevřenými dveřmi vcházet dovnitř letní vánek, který dělal otravné teplo příjemným.

Díval jsem se na krátká kmitající stébla trávy, Jensen sledoval svou poloprázdnou sklenici prostoupenou slunečním paprskem. Nemalou chvíli jsme mlčeli.

„Kolik dní?" probořil ticho otázkou.

Nespouštěl jsem pohled ze zeleného porostu za sklem.

„Týden a půl," odpověděl jsem.

Opět se chvíli nic neozvalo. Ale nakonec řekl:

„Nemusíš odjíždět, to přece víš," To jsem slyšet nechtěl. Možná právě proto, že jsem to moc dobře věděl. Nemusel jsem, štvalo mě to, ale přesto jsem tak konal. Cítil jsem to palčivé nutkání.

„Jen ať si jede," ozvalo se na druhé straně místnosti. Oba jsme otočili hlavami k Reyně přicházející do kuchyně.

„Ať zmizí stejně rychle, jako se objevil," sykla otevírajíc lednici.

Chtě nechtě to zabolelo. Vykládala nesmysly, aby mi ublížila... a i když jsem si toho byl vědom, stalo se tak.

„Nech toho, oba víme, že si to doopravdy nemyslíš," ohradil jsem se a zabodl zrak do její znovu odcházející postavy.

„Očividně vůbec nezáleží na tom, co já si myslim," odsekla a ještě než zabouchla dveře, věnovala mi kamenný pohled.

Opřel jsem se zpátky zády o opěradlo židle a povzdechl si.

^_^_^_^_^

Další den ve škole byl peklo. To, že jsem posral test z dějáku, kterej jsem netušil, že dneska píšem, by se ještě dalo pochopit. Ale to, že jsem si dal věci do cizí skříňky, to už se pochopit nedalo. S klidem jsem tam skládal učebnice do komínku, než jsem si uvědomil, že ta mikina neni moje.

Audrey jsem celý den neviděl. Bylo dost možný, že se mi vyhýbala. Vynadal jsem jí a ona si teď určitě myslí, jakej jsem kretén. Tak jsem, no a co? Ale ona to neměla hned vyslepičit. Jenže to bych toho po ní chtěl moc, byl to její přirozený pud, který zjevně nedokázala potlačit. Jako jsem já měl potřebu se pářit, ona zase všecko potřebovala všem říct.

Když jsem si tedy odložil věci do správné skříňky, vydal jsem se k toaletám. Tu se mi ale v zorném poli objevilo něco, co okamžitě poslalo varovný signál do mozku a z mozku do hrudi.

Zase tam stáli. Reyna, proti ní William a se sladkými úsměvy si něco vesele vyprávěli. Na můj vkus byly ty úsměvy až přes čáru. Nevim, co se tady krucinál děje, ale ať toho nechaj.

Šel jsem jejich směrem, ale nezastihl jsem je u sebe. Rozloučili se. Reyna se vzdalovala dlouhou chodbou, ale on se rozešel přímo mým směrem. Zpozoroval mě a jakmile se jeho oči podívaly do těch mých, zatarasil jsem mu cestu.

„Ahoj," vyhrkl.

Na pozdrav jsem neodpověděl.

„Potřebuješ něco?" zeptal se tedy a povytáhl si na rameni popruh batohu.

„Myslel jsem, žes říkal, že do zadaných holek neděláš," šel jsem rovnou k věci a nespouštěl z něj oči.

Na rtech se mu objevil mírný úsměv. Tak jemu to přijde vtipný?

„No, já nevím, je ještě zadaná?" vzhlédl znovu k mým očím s náznakem výsměchu.

Pěsti jsem měl už nevědomky zatnuté. Tak jo, klid. Všechno se dá rozumně vyřešit. Donutil jsem se pěsti zase povolit.

„Ano, je," odpověděl jsem.

„Moc to tak nevypadá," namítl, ale to už vypadal, že to mysli zcela vážně. Úšklebek mu z tváře zmizel.

„Je mi jedno, co si o tom myslíš, já ti to teď říkám," řekl jsem ráznějším tónem, než jsem původně zamýšlel.

Chvilku jsme si jen vyměňovali pohledy.

„Dobře," vyšlo z jeho úst s klidem. „Tak se ale starej o ni a ne o mě."

Trochu mě to překvapilo.

„Ano, to dělám, ale je to trochu složitější," odvětil jsem.

„S tím nesprávným člověkem to bude vždycky složitý," řekl na to bez jediné změny ve výrazu. Buď mu to bylo jedno a nebo, to je ta horší možnost, mu na tom opravdu záleželo.

„To už si vyřešíme sami, díky," odsekl jsem se stále odměřeným pohledem. Upřímně, zdál se jako rozumný člověk, ale vstupoval na mé teritorium, nemohl jsem ho nechat bez povšimnutí.

„Neni zač," utrousil a obešel mě. Odkráčel pryč a já se za ním neohlížel. Řekli jsme si to podstatné. Doufal jsem, že došlo ke vzájemnému pochopení.

No a teď ta těžší část, jak si promluvim s ní? Doufejme, že se na mě dneska aspoň podívá.

^_^_^_^_^

Po dalších pěti hodinách konečně nastala chvíle na kterou jsem čekal celý den - vypadnout ze školy a jet domů. V duchu jsem se zaradoval, když Reyna neměla jiný program a jela s námi. Seděla vepředu a já se snažil na ni zezadu necivět.

Ale i tak to poznala a otočila se na mě tím pohledem "vim to, tak přestaň". Uvědomil jsem si že je to pěkně dlouhou dobu, co jsme se takhle přímo dívali tváří v tvář.

„Sluší ti to," řekl jsem prostě, abychom na sebe jen tak nezírali.

Zase beze slova odvrátila hlavu k okénku a dál si mě nevšímala. Nastalo trapné ticho. Kdyby jsem ve zpětném zrcátku nezahlédl křenícího se Jensena, asi bych se možná i styděl.

Dojeli jsme v tichosti domů, kde se Reyna snažila opět vystoupit co nejdřív. Rychle jsem se soukal z auta. Nehodlal jsem jí dovolit zavřít se do toho zpropadenýho pokoje. Odemkla dveře, načež já byl hned v závěsu za jejími zády.

„Stůj. Opovaž se," okřikl jsem ji, když zrychlila krok.

Snažil jsem se ji předběhnout, ale na to byla chodba příliš krátká. Vyběhla do pokoje a už zavírala dveře. Ale já tam strčil nohu, pak obě ruce a zatlačil.

„Přestaň!" zavřískala vysokým hláskem a to mě přinutilo se usmát.

Byl by v tom čert, kdyby se mi nepovedlo ji přetlačit. Během chvilky jsme se oba nacházeli v jedné místnosti.