One more word, Oliver

•SEVENTEEN•

Za ruku mě vedl obřím domem, jako by to tady moc dobře znal. Proplétali jsme se hromadou lidí, kteří se očividně dost dobře bavili. Mně pořád svíral ten nepříjemný pocit v břiše.

Došli jsme do kuchyně, která byla stejně tak obrovská, jako množství kelímků vedle rozmanitého výběru nápojů. Rozhodně ten večírek nedělala poprvé.

„Co si dáš?" ptal se mě Sean, ale já jsem skoro nic z těch věci neznala.

„To, co ty," usmála jsem se.

Nalil mi bůhví co a s radostí mi to podal. Rozhlédla jsem se a zpozorovala několik povědomých tváří, jména jsem však neznala. Napila jsem se z plastového kelímku. Byla to trocha alkoholu smíchaná s něčím pěkně sladkým.

Znovu mě chytil za ruku a vedl mě davem. Vešli jsme do místnosti, nejspíš obývacího pokoje, kde nám cestu překřížila Brooke. Překvapení ve tváři rychle vystřídalo opovržení.

„Ahoj," pozdravila jsem.

„Čau," vrhla pohled na Seana.

Ten mezi námi těkal pohledem.

„Za chvíli jsem zpátky," vypadlo z něj nakonec a radši se klidil.

„Prohlásila jsi, že rozhodně nejdeš, jenže kam jde on, jdeš ty," začala okamžitě.

„Prosim tě, nech toho, poprosil mě, abych s ním šla, tak proč bych nešla?" řekla jsem, ale hned jsem si uvědomila, že mě o nic neprosil.

„Ježiši! Je to kretén, úplnej debil a na tobě mu nezáleží o nic víc než na tý, co měl před týdnem!" rozkřikla se.

„Pěkně děkuju, ale bez tvého požehnání se obejdeme," odfrkla jsem si.

„To jsi vážně slepá? Lidi jako on by měli zalízt do kanálu!"

„Co tobě udělal tak špatnýho, že jsi tak hnusná?" vyjekla jsem. „Vůbec ho neznáš!"

„Ne, Rey, ty ho neznáš a bojim se že ho poznáš způsobem, o kterým se ti ani nezdálo," řekla mi z oči do očí a odešla pryč.

Upřímně, bylo mi do breku. Slyšet ji říkat takové věci bylo minimálně zdrcující. V ten moment byl celý svět proti mně.

Dopila jsem zbytek toho sajrajtu a hodlala najít Seana. Netušila jsem jak, na to tady bylo příliš mnoho lidí.

Šla jsem po schodech nahoru a zahnula chodbou doprava. Všude byli lidi.
Našla jsem další schody. Kolik má tenhle palác kruci pater?

O patro výš bylo znatelně větší ticho. I když pořád tu bylo pár lidí. Potlačovala jsem nutkání brečet.

„Tady jsi," zvolal Oliver, když právě vyšel z jedněch dveří, kolem kterých jsem procházela.

„Tady jsem," pronesla jsem.

„Jensen mi volal... jsi tady se Seanem?" zeptal se podezdřívavě s nádechem nevěřícnosti.

„Proč se vůbec staráš?!" rozčíleně jsem rozhodila rukama a otočila směr své chůze, což znamenalo- pryč od něj.
Ještě můj povedený bratříček a celý večer je taky povedený.

„Stalo se něco?" následoval mě.

„Ne, jsem úplně v pohodě," řekla jsem a po slově pohoda se mi hrnuly slzy z očí.

To on naštěstí nemohl vidět.

„Nano, m..."

„Neříkej mi tak," přerušila jsem ho. „A běž si po svých."