One more word, Oliver

•FORTY-SEVEN•

Hrubě mi vtrhnul do pokoje a teď tam tak stál a civěl na mě. S jistou zuřivostí i překvapením v očích si mě prohlížel, přičemž ze sebe nevydal jedinou hlásku. Co si myslí? Že se mu teď po tom všem vrhnu kolem krku? To bych možná mohla, ale zakroutila bych jím.

Jelikož on se k ničemu neměl a já nic dělat nehodlala, stáli jsme tam proti sobě, já se založenýma rukama na prsou, on s rukama v bok, a mlčeli.

Vyměňovali jsme si pohledy, přičemž každý z nás se v nich snažil vyjádřit určité emoce, aby je ten druhý zpozoroval a pochopil. To se ale asi minulo v účinku, jelikož já neměla páru, co mi tím svým pohledem chce říct. Já se třeba snažila tvářit naštvaně a znuděně, aby už konečně vypadnul. Ale to on zřejmě taky nepochopil.

„Něco si přeješ?" už jsem to nevydržela a zeptala se co nejpichlavějším tónem.

„Nechceme přeskočit tuhle fázi a rovnou si to vyříkat?" odpověděl otázkou, na kterou pro mě byla odpověď jasná: Ne a táhni!

Místo toho jsem však řekla: „Není si co vyříkat, myslim, že všechno bylo jasně řečeno,"

„Takže mě budeš dál ignorovat?" otázal se posměšným tónem.

„Já tě neignoruju, jenom nemám zájem s tebou navazovat jakýkoliv kontakt," nasadila jsem kamenný výraz, kdyby náhodou se tomu chtěl vysmívat.

„Jasně, takže vyhýbání se mi a nereagování, když na tebe mluvim, neni ignorace," uchechtl se trochu zoufale.

„Právě s tebou mluvím," odsekla jsem s lhostejným pokrčením ramen.

„No, super, to jsem fakt rád," povzdechl si ironicky.

„Tak co ode mě chceš? Hm?" zeptala jsem se s rozpřažením rukou.

„Aby ses ke mně chovala tak, jako před čtyřmi dny!" odpověděl už ráznějším tónem.

„To se obavám, že nepůjde," hleděla jsem do zdi vedle něj.

Chvilku tam jen stál, jako kdyby ještě čekal na jiné rozuzlení a pak s otráveným prohlášením „Fajn," odešel.

Zavřela jsem za ním dveře, otočila klíčem v zámku a sedla si na postel. Teď mě přepadla lítost. Litovala jsem svých slov, ale zároveň jsem věděla, že jsem udělala dobře. K čemu nám bude pár dnů štěstí, když stejně nakonec odjede? Teď mám těch pár dnů na to se zotavit a nedovolit, aby mi to vlezlo pod kůži.

Ale to bylo zatraceně těžký. Zádama jsem si na postel lehla a zavřela oči. Pálily mě v nich slzy a to mě tak neuvěřitelně štvalo. Nechtěla jsem brečet, nechtěla jsem, aby to, že se rozhodl odjet mě zlomilo. Je to jeho rozhodnutí, nevidí pádný důvod tu zůstávat, musím to přijmout jako fakt.

Tyhle řeči sice zněly rozumně, ale to bylo tak všechno. První slza mi sklouzla po spánku k uchu.

^_^_^_^_^

Později odpoledne jsme všichni vyrazili na pláž. Mohla jsem zůstat zavřená v pokoji, ale krom toho, že mě to nebavilo, jsem to také vzala jako dobrý způsob mu ukázat, že jsem v pohodě a posunout se dál. Ha Ha Ha.

Bylo fakt vedro, vzala jsem s sebou dvě balení opalovacího krému, i když jsem věděla, že stejně se pravděpodobně spálím. Písek byl vařící, tudíž jsem nesundávala boty, než jsem vlezla na svůj rozložený ručník. Rozhodla jsem se si číst, ale po chvilce mi opravdu začínalo být horko a já věděla, že to nevydržím. Musím do vody.

S kapkou studu jsem si před Ianem s Oliverem, kteří jediní ještě byli na břehu, sundala kraťasy a tílko, abych se svlékla do plavek. Když jsem si svázala vlasy do drdolu, mohla jsem vyrazit vstříc vlnám.

Nemohla jsem se zbavit dojmu na mě přilepeného Oliverova pohledu, ale nepodívala jsem se na něj, tudíž to zůstalo pouhým dojmem.

Ulevilo se mi, když jsem chodidly vstoupila na mokrý chladivý písek. Od nekonečného moře vál svěží vítr. Když jsem ponořila lýtka do vody, nepříjemně mě překvapila její teplota. Bylo mi sice teplo, ale ne až takové, abych se tam ponořila celá.

Zvolila jsem možnost máchat si jen nohy a v klidu vegetovat, ale to by to muselo okolí akceptovat. Viděla jsem kousek od sebe Williama mířit z vody. On mě také ke vší smůle zpozoroval a namířil si to za mnou.

„Seš nějaká suchá ne?" zašvitořil zdánlivě neškodným hláskem. Ale já moc dobře věděla, co to znamená.

„Ocenila bych, kdybych suchá zůstala i nadále," pozvedla jsem nejistě koutky úst a zacouvala.

„Vážně? Zdá se mi, že bys potřebovala trochu zchladit," cvrnknul na mě trochu vody pro začátek. Bylo to jen pár kapek, ale pěkně mě zastudily na rozehřáté pokožce.

„Notak, přestaň dřív, než bude pozdě," snažila jsem se ho zastavit slovy, ale on se stále přibližoval.

„Budem to mít rychle za sebou," poznamenal s úsměvem.

Sakra co jako budeme mít za sebou? My? To já budu mít tu věc za sebou. Ledová voda? Ne, to v žádným případě.

„Ne, nebudem, nech toho!" vřískla jsem, když udělal dva rychlé kroky ke mně.

Vyhnula jsem se mu a běžela vodou po kolena pryč od něj. On se zasmál, ale bohužel se rozběhl za mnou. Tak jsme se tam chvíli honili jak blbečci a ti dva na pláži nás odměřeně pozorovali.
Samozřejmě jsem neměla šanci, takže to dopadlo mým kompletním zmáčením.

William mě opravdu nabíjel zvláštní energií. Uměl být skvělým kamarádem. Bojím se však, že v mém případě nestojí jen o přátelství.

Vlastně jsem mu nakonec byla vděčná, ponořil mě do vody způsobem, který zaměstnal mou mysl natolik, aby se nemusela soustředit na onu realitu, že jsem od hlavy až k patě ponořená v té smrtící tekutině.

Po předlouhém máčení a pozorování kluků na placatých dřevech v dáli ve vlnách jsem pocítila náhlý panický šok. Rozbušilo se mi srdce a já věděla, že musím z vody okamžitě pryč.

Se zrychleným dechem a tepajícími spánky jsem se vydrala z vody a s lapáním po dechu jsem mířila k ručníku.
Jediný, kdo byl na břehu, byl Oliver. Když mě viděl, nejspíš mu to bylo jasné, i když jsem se to snažila důsledně skrývat.

„Jsi v pohodě?" přistoupil ke mně, když jsem se obalila ručníkem. 

„Jo," vyhrkla jsem.

„To vidim," utrousil. „Potřebuješ se uvolnit, pojď si sednout."

„N-ne, to je dobrý. Půjdu domů," řekla jsem zadýchaně.

„Odvezu tě,"

„Ne, jsem v pohodě, díky," odporovala jsem bleskově jen s jedinou myšlenkou v hlavě: Rychle se dostat odsud pryč a jemu z očí, aby mě nemohl dál obdařovat tím starostlivým pohledem.

Sebrala jsem si saky paky a odcházela boříc chodidla do horkého písku.

Děkuji těm, kteří to se mnou vydrží i přes ten voprus.