One more word, Oliver

•THIRTEEN•

Byla jsem v sedmém nebi.

Bylo už docela pozdě. Odvezl mě domů a já se neustále usmívala, jako kdybych právě dodala první polibek. Hihi.

„Zítra ve škole," poznamenala jsem a otevřela dveře od auta.

On si mě k sobě ještě přitáhl a vtiskl mi krátký polibek.

„To se budu těšit," zašeptal ještě a pak mě nechal vystoupit.

Nebylo to možné, jak mi bylo skvěle. Najednou měl život vyšší smysl, najednou jsem měla chuť do všeho.

Vešla jsem dovnitř, kde jsem našla Jensena sedícího u televize. Okamžitě na mě hodil výchovný pohled.

„Kde jsi byla?"

„Jenom venku s kamarádama," odpověděla jsem.

„A nenapadlo tě mi třeba napsat.." pokrčil rameny, aby zdůraznil, jak jsem k němu lhostejná.

„Promiň, zapomněla jsem se," omluvila jsem se a sundala si tašku z ramene.

„Volal jsem ti," vstal z gauče a přešel ke mně.

„Promiň...já..."

Naklonil se ke mně a přičichl k mým vlasům. Sakra, sakra, sakra.
Zamračil se, jak nejvíc to uměl.

„Co to je? Dejchni na mě," poručil mi.

„Dala jsem si jednou, jen jsem to zkusila. Bylo to hnusný," vysvětlila jsem.

„Nikdo kolem tebe, koho znám, nekouří," zvýšil hlas. Pane bože, nesmí se dozvědět, že to byl Sean.

„Erwin přivedl nějakého kamaráda..."

„Ale prosim tě, přestaň mi lhát. Řekni, že to byl Harper, tak to řekni," spustil na mě.

„Byl to on," vylezlo ze mě.

„Skvělý, takže když ti řeknu, že je to hajzl a úplnej grázl, tak to nic neznamená?!"

„Já nevim, co máte mezi sebou za problém, ale ke mně se chová mile. Nemůžeš rozhodovat o tom, s kým se bavím," řekla jsem mu naštvaně.

„Jasně, bav se s kým chceš. Pak se ale nediv, že potkáváš lidi, jako je Darryl." vpálil mi do obličeje a odešel do pokoje za doprovodu lhostejného mávnutí ruky.

Vehnalo mi to slzy do očí. Nechci se s ním hádat. Ale tentokrát pravdu neměl.

Cestou do pokoje jsem zahlédla Olivera stojícího u pootevřených dveří svého pokoje. Takže celý rozhovor slyšel. Vyměnili jsme si pohledy a pak jsem se zavřela do pokoje.

^_^_^_^_^

„Za všechno si můžeš sama," řekl mi u ucha a já se rozbrečela ještě víc.

„Nech mě jít," otočila jsem se k němu.

Darryl se jen křivě usmál, jako by ho bavilo, že to pořád zkouším. Dal mi dlaně na ramena a na chvilku se zatvářil vlídně. Byla to odporná a zákeřná vlídnost. Přinutil mě couvnout blíž ke kraji.

„Nech mě jít!" vzlykla jsem.

„Ještě nám poděkuješ," řekl na to.

„Prosím, ne," stačila jsem ještě říct, než do mě strčil.

Ječela jsem, vřískala, jak jen jsem mohla.

Probrala jsem se, přikryla jsem si hlavu peřinou a brečela. Nechtěla jsem, aby to bylo tolik slyšet. Brečela jsem a nemohla se nadechnout. Celé tělo se mi svíralo a na něj se lepilo mé spocené pyžamo, které mě nepříjemně studilo.