One more word, Oliver

•FORTY-THREE•

Došla jsem tedy z kavárny domů pěšky. Trvalo mi to asi půl hodiny, počemž jsem zjistila, že stejně ještě nejsou doma.

Pochopitelně jsem se nemohla zbavit myšlenek na to, co mi Audrey řekla, i když moc toho neřekla. Ale to bylo vlastně ještě horší, moje fantazie se rozjížděla a v hlavě se mi tvořily nové teorie, o co se může jednat. Co mi neřekl? Co udělal a utajil to přede mnou?

Jedna, ač je to smutné, z nich byla nejhlasitější. Podvádí mě?

Ne. To mi nepřišlo pravděpodobné. Reálně jsem tomu nevěřila.
...Ale co kdyby přece?

Věděla jsem, že to stejně nevyřešim dřív, než on sám přijde. Musím se něčím zabavit. Napadlo mě, že bych mohla něco upéct, už dlouho jsem nic takového nedělala a předevčírem nakoupil Jensen pytel jablek. Má je rád a prý byl ve slevě.

Zavolala jsem mámě, abych se zeptala na recept na jablečný závin, který dělávala a který jsme oba milovali. Po dlouhém vykecávání jsem se dala do práce. Všechny suroviny na těsto jsme v kuchyni kupodivu měli, takže za chvíli jsem ho rozválela a zavinula jím nastrouhaná jablka se skořicí, rozinkami a sypaným kokosem.

Plech jsem strčila do trouby. Teď už stačilo jen čekat. Udělalo se mi opravdu horko, takže jsem se ještě zchladila v bazénu a zalila kytky na zahradě. Pak jsem si ke stolu v kuchyni sedla s učebnicí dějepisu, protože bylo načase se naučit na zítřejší písemku.

Seděla jsem tam tak několik minut, než závin vypadal hotově. Když jsem chňapkama vytahovala vařící plech z trouby, ozvalo otevření dveří.

„Ty jo, tady to voní!" zahulákal Jensen, který šel rovnou do kuchyně.

„Tys pekla?" ptal se Oliver překvapeně.

„Je to ještě horký, nech toho!" okřikla jsem svého bratra, který si už snažil ukrojit kus pro sebe.
Zarazil se ve své činnosti s otráveným odfrknutím.

Oba se šli tedy převléct a za nějakou chvíli se zase vrátili, aby se naládovali.

„Je to moc dobrý," huhlal Jensen s plnou pusou nandavaje si na talířek.

S další chválou zmizel za dveřmi svého pokoje. Nestačila jsem mrknout a půlka byla pryč.

„Ty jsi teda šikovná," zabroukal mi do ucha Oliver.

„Dej si," pobídla jsem ho a nakrájela zbytek na menší kusy.

„Dám, ale teď nemám zrovna chuť na závin," poznamenal a když jsem se k němu otočila, popadl mě do náruče.

Zamířil do mého pokoje, kde za námi zakopnul dveře a s mým vyjeknutím mě položil na postel, přičemž se vyhoupl nade mě.

Díval se na mě jako obvykle a nic neříkal. Já, překvapená jeho náhlým činem, skoro ani nedýchala, natož abych něco řekla.

„Chybělas mi," vyslovil nakonec. To ostatně říkala už i jeho SMSka ve škole, ale slyšet to naživo mi znenadání způsobilo husí kůži.

Stále jsem nic neříkala. Potřebovala jsem s ním o tom mluvit, ale těžko jsem se mohla přemoct. Nechtěla jsem tuhle chvíli kazit. I když jsem vlastně netušila o co jde, něco mi říkalo, že tohle by ji rozhodně zkazilo.

Dotkla jsem se jeho tváře a pohladila ho.

„Taky jsi mi chyběl," řekla jsem nakonec.

Mírně se usmál, než se pomalu sklonil a políbil mě. Polibek jsem mu vrátila a pak už se to vezlo. Naše rty po sobě hladově lačnily, nebylo možné, aby se jen na chvíli oddělily.

Měla bych se ho zeptat.

Dělal si vlhkou cestičku k mému výstřihu.

Co když to je opravdu důležité?

Sundal mi jedno ramínko a několikrát mě políbil na holém rameni a klíční kosti. Pak znovu přitiskl rty k těm mým.

Musela jsem to udělat.

Trochu jsem mu zatlačila do hrudi. On se trochu nechápavě oddálil. Oba jsme těžce oddechovali.

„Musím si s tebou promluvit," pronesla jsem.

Zamračil se, ale přikývl. Oba jsme si nakonec na posteli sedli a on mi věnoval tázavý pohled.

„Dneska jsem mluvila s Audrey," začala jsem trochu nejistě.

„Pokračuj," povzdechl si a promnul si oči. Možná už teď věděl čeho se to týká.

„Ptala se mě 'jak to zvládám' a když jsem se ji zeptala, co tím myslí, odpověděla 'tu věc s Oliverem'. Když jsem pořád nechápala, zpanikařila, a potom, co se zeptala 'on ti to neřekl?', odešla," sdělila jsem mu dnešní událost.

Hleděl na mě s rukou pod bradou a nevypadal vůbec nadšeně. Občas jen zabodl pohled do země, jinak se ani nehnul.

„Ptám se tě, co měla na mysli."

Chvíli bylo ticho. Nebyla to krátká chvíle. Už jsem si myslela, že nic neřekne.

„Dobře..." povzdechl si. „Před pár týdny mi napsal strýc. Ptal se jak se mám, kde bydlím a tak podobně."

Vyvalila jsem na něj oči, ale nepřerušovala jsem ho.

„Pár e-mailů jsme si vyměnili a on mě zval k němu domů a že bych u nich mohl zůstat, když si to už můžou finančně dovolit. Pak jsme si i zavolali a mluvili jsme o tom a vecech kolem," mnul si ruce. „A souhlasil jsem."

Díval se na mě a já na něj. Nechápala jsem, co mi to tady říká.

„Přestěhuju se za ním," dodal.

Oba jsme mlčeli.

„Proč jsi mi to neřekl?" zeptala jsem se se sklopeným pohledem.

„Protože jsem chtěl počkat na správnou příležitost. Ta ale neexistuje," pověděl mi.

„Řekl jsi to jí a ne mně?" stále jsem upírala pohled na prostěradlo.

„Protože přesně tohle, co se teď děje, jsem nechtěl," odpověděl.

„Takže jsi mi to nehodlal říct nikdy? Dělal bys, že se nic neděje?"

„Ne," řekl. „Ale sdělil bych ti to co nejpozději by to bylo možné. Nechtěl jsem, aby se všechno točilo kolem toho, že odjedu."

Do očí se mi tlačily první slzy.
Nehybně jsme tam seděli a mlčeli.

„Kdy," vydechla jsem ještě.

„Za dva týdny," odpověděl sklesle.

Oči jsem zavřela a na prostěradlo spadla jedna slza. Vpila se do něj a zanechala malé mokré kolečko.

„Teď běž pryč," oslovila jsem ho po chvíli.

„Ne, tohle nedělej," chytil mě za ruku.

Stále jsem neotvírala oči. Myslím, že jsem se na něj nedokázala podívat, aniž bych nespustila pláč.

„Prosím tě, abys odešel," pronesla jsem snažíc se o jakž takž vyrovnaný tón.

Ještě chvíli tam seděl, potom uznal za vhodné vyhovět mému přání a opravdu odešel.