One more word, Oliver

•FORTY-FOUR•

Zavřela se do pokoje a do rána jsem ji neviděl. Asi to proběhlo tím nejhorším způsobem, který jsem si dokázal představit. Kdyby jsme se hádali, kdyby na mě ječela.. všechno by bylo lepší než ignorace, která jí šla tak skvěle. Vážně, byla v tom mistr. Cestou do školy se na mě ani nepodívala a dala si záležet, aby mi rychle zmizela z dohledu, jakmile auto zastavilo.

Věděl jsem, že Audrey neumí držet jazyk za zuby, ale říkal jsem si, že tohle jí bude jasné. Očividně jsem se spletl. Nedal jsem dostatečně najevo, že je první, komu to říkám. Dobře, uznávám, byl to debilní nápad, snažit se to utajit. Ale potřeboval jsem pomoct. Potřeboval jsem názor opačného pohlaví, abych si udělal obrázek, jak jí to sdělit. A pak jsem to odložil. Protože jsem nechtěl si kazit společné chvíle, vyšlo to najevo někudy jinudy, jako obvykle.

Včera jsem to řekl i Jensenovi, jelikož byl překvapený, že se se mnou Reyna odmítá bavit. Alespoň s ním jsem si promluvil a zdálo se, že mě chápe. Řekl mi, že je mu líto, že poslední týdny jsme se spíš hádali nebo spolu nemluvili. Ale byl rád, že jsem se u nich objevil. Aspoň na tu chvíli.

„Neboj, ona to pochopí," pohlédl na mě, když zrovna zmizela za dveřmi školy.

„Aby nebylo moc pozdě," špitl jsem zabouchávaje dveře od auta.

„Je v takových chvílích horká hlava... ale to, co mezi váma je, jen tak nezahodí," pověděl mi upřímně. Chtěl jsem, aby měl pravdu.

Škola byla útrpná. Jediné, na co jsem se soustředil byl její konec, abych mohl rychle domů a promluvit si s ní. Může se snažit dělat, že mě nevidí, ale já ji k tomu donutim. Po tom všem to přece nemůže skončit takhle.

Když jsem šel o té ubohé deseti minutové přestávce chodbou, moji pozornost upoutala blonďatá hlava u jedné ze skříněk. Svižným krokem jsem se k ní vydal. Když mě zpozorovala, v očích se jí zračilo provinění a lítost. Věděla, co bych jí asi tak mohl říct.

„Nezlob se," zkroutila obličej do grimasy jako kdybych ji měl každou chvíli praštit.

„Ano, zlobim se," zasyčel jsem.

„Jak to, že jsi jí to neřekl?" ptala se udiveně ve snaze přesměrovat vinu na mě.

„Nebyla správná chvíle," odpověděl jsem s rozpřaženýma rukama. „Ale to tě vůbec nemusí zajímat. Proč to musíte hned probírat za mými zády?"

„Přišlo mi vhodný se na to zeptat, když se přátelíme," řekla s výmluvným pokrčením ramen.

„Kvůli tomu, že ti přišlo něco vhodný, se se mnou zase odmítá bavit," utrousil jsem otráveně.

„A ty se jí divíš? Kdys jí to jako hodlal říct? Večer předtim? Nebo ten den?" nasadila trochu hysterický tón.

„Já nevim! Sakra!"

„Víš, tohle je docela podstatná informace na to, abys ji přehlížel jako svoje ostatní problémy," zaryla do mě oči až to skoro zabolelo.

„A tohle má znamenat co?" optal jsem se se svraštěným obočím.

„To, abys konečně převzal odpovědnost za své činy," naklonila hlavu na stranu. „Máš jí rád, ne?"

„Jo,"

„Tak proč jí ubližuješ něčím tak debilním, jako je zatajování? Starej se taky, sakra, o někoho jinýho než o sebe. Buď k ní upřímný. Protože jestli si to někdo zaslouží, je to ona," vyklopila mi do tváře a když jsem stále nic neříkal, odkráčela pryč.

Nejhorší na tom bylo, že měla pravdu. A i když jsem to věděl, byl skoro nadlidský úkol si to přiznat. Nejsem sobec, já nejsem sobec.

Jenže letenka byla koupená a s ní i moje utrpení.

Jako kdyby to nestačilo, uviděl jsem Reynu přes chodbu. A nebylo vůbec překvapivé, kdo stál vedle ní. William se sladce usmíval od ucha k uchu a s lítostí musím oznámit, že ona se tvářila zrovna tak. Div mu slina neukápla.

Nasupěně jsem prásknul dvířky od skříňky a vydal se opačným směrem. Mám problémy s hňevem? Nevim? Možná?

^_^_^_^_^

Po škole jsme se překvapivě v plném počtu přesunuli domů. Auto zastavilo, Reyna vystoupila a bez jediného pohledu se vydala dovnitř. Když jsem ji následoval, zjistil jsem, že se zase zamkla v pokoji.

„Reyno, otevři," řekl jsem těsně u dveří, abych si byl jist, že mě slyší.

Nic. Žádné slovo, citoslovce, nic. Žádná odpověď.

„Promluvme si," pokračoval jsem s mluvou do dubu.

Snažil jsem se ignorovat Jensenův pohled na mých zádech.

„Pusť mě dovnitř," položil jsem dlaň na hladké dřevo. „Prosím."

Pár sekund potom, co jsem to slovo vypustil z úst, se za dveřmi rozezněla hudba. Dost hlasitá, aby už neslyšela ani písmeno.

Odebral jsem se do pokoje, kde jsem se svalil na postel. Oči mě pálily. Každá slza se snažila udělat si cestu ven.
Zavřel jsem je.

Byly to slzy smutku, ale taky vzteku, který jsem měl sám na sebe. Nedovolil jsem jim však dostat se na povrch.