One more word, Oliver

•FORTY-FIVE•

Probudil jsem se do černo černé tmy, beze špetky tušení, kde to sakra jsem. Cítil jsem pot, který obklopoval celé mé roztřesené tělo. Odhrnul jsem peřinu stranou, načež mě pohltil chlad. Postavil jsem se a snažil se zorientovat.

Kde to jsem?

V černu jsem rozpoznal vypínač na stěně, ke kterému jsem se pomalu blížil. Rozsvítil jsem. Ostré světlo mě na moment oslepilo. Po dlouhém mžourání si oči přivykly a mně se neskutečným způsobem ulevilo. Pohlížel jsem na pokoj, který jsem moc dobře znal. Věděl jsem, kde se nacházím.

Zhluboka jsem si oddechl. Uvolnil jsem se, ale svaly se mi i nadále třásly. Šel jsem do koupelny, kde jsem se nejdřív pořádně napil a pak se vysprchoval. Měl jsem hlavu naprosto omámenou, myšlenky mi skákaly sem tam.

Vypnul jsem vodu a zůstal stát opřený o stěnu obloženou dlaždicemi. Chtěl jsem, aby to skončilo. Nestojím o minulost, tak proč se ke mně pořád vrací?

Čistě oblečen jsem zamířil znovu do pokoje. Před prahem jsem však zastavil. Pohlédl jsem na dveře místnosti vedle té mé. Musel jsem to zkusit.

Opět se mi zběsile rozbušilo srdce, když jsem natáhl ruku ke klice. Studený kov mě štípl do dlaně, zatáhl jsem, ale nic se nedělo. Bylo zamčeno.

Sklopil jsem zrak. Nechala zamčeno i přes noc. Stáhl jsem ruku a šel si s prázdnou zase lehnout do osamocené postele.

^_^_^_^_^_^

Byl jsem rád když jsem ráno zjistil, že nehodlá být zamčená i následující den a rozhodla se přijít na snídani. Byla totiž sobota, tudíž jsem pokládal za možné, že by to udělala.

Bez jediného slova vyndala z lednice, co potřebovala a vyšla na zahradu. Zavřela za sebou pro případ, kdyby někdo náhodou nepochopil, že nestojí o společnost.

Už jsem se zvedal, abych se stal její nežádaným společníkem, ale Jensen mě zastavil.

„Bejt tebou to nedělám," poznamenal se záporným zakroucením hlavy. „Ráno rozhodně neni ten správný čas, je nevrlá i bezdůvodně. Akorát by tě teď odpálkovala a utopila v bazénu."

Nejspíš měl pravdu. Zase jsem si sedl a dojídal svou snídani.

„Takže odpoledne to bude lepší..?" zeptal jsem se ho, když už se do toho vložil.

„Bude. Otázkou je ale o kolik."

„Tak dík,"

„A až na to dojde, hlavně ji nenech utéct od hádky, snaž se ji udržet třeba v jedný místnosti. Sice ji to bude štvát, ale pak rychlejc vychladne," doporučil mi.

„Ještě nějaká rada?" optal jsem se ho s pozvednutým obočím.

Místo odpovědi se jen zazubil.

Zanedlouho vešla Reyna ze zahrady a rychle po sobě umyla nádobí. Usušila ho a uklidila takovou bleskovou rychlostí, až mi to přišlo úsměvné.

„Co máš dneska v plánu?" zeptal se ji Jens, když mířila do pokoje.

„Jdu ven," oznámila stručně.

Přece jen mi to nedalo.

„A můžu jít s tebou?" otázal jsem se.

„Co myslíš," odsekla.

„Že jo?"

„Tak mysli znovu," sykla a zavřela za sebou.

Tak to šlo hladce.
Povzdechl jsem si. Vůbec jsem neměl dobrou náladu. Krom toho, že jsem se nevyspal moc dobře, mě dopadlo otrávení z jejího chladného chování.
Zase to dělá a já nevim, co s tim. Jak může jen tak přepnout?

„Tak jdeme na prkna?" ozval se Jensen.

Ani na to jsem neměl chuť. Vlastně jsem neměl na nic chuť. Posranej den.

„Běž beze mě, dneska fakt nemám náladu," odfrkl jsem otráveně.

Chvilku mě ještě pozoroval, ale pak svolil.

„Jak myslíš," řekl a odešel.

^_^_^_^_^

Potom, co jsem se jen sám povaloval v prázdný posteli v prázdným domě, jsem to už nevydržel. Musel jsem na vzduch.

Nechtělo se mi za klukama. Dneska jsem neměl náladu na jejich řeči a blbý připomínky. Neměl jsem dnes zájem nořit se do studený vody. Nebyl jsem zvědavý na písek, který by se mi opět dostal na každé místo, na které jsem schopen pomyslet.

Byl jsem otrávený z lidí i z věcí.
Projel jsem si prstama ve vlasech. Zvedl jsem se z rozestlané postele a praštil dlaní do skříně stojící hned naproti. Nechápal jsem, co se mnou dokázala udělat. Dovádělo mě to k šílenství.

Pak mě napadla prostá věc. Přece jen půjdu na prkno. Akorát na to s kolečky.
Vzal jsem svůj skateboard, který jsem už dost dlouho nechal ležet pod postelí. Cítil jsem, že to je to, co potřebuju. Nebo aspoň mě to nenaštve... jako všechny ostatní aktivity.

Vyšel jsem z domu, zodpovědně za sebou zamkl a položil svůj nástroj na rozehřátý asfalt.

Rozhodl jsem se trochu projet po okolí a zbavit se myšlenek aspoň na chvíli.
A dařilo se mi to. Vánek ve vlasech a zvuk ošuntělých koleček mě uklidnil.

Sledovat míjející se stromy a domky mě tak trochu hypnotizovalo. Povzdechl jsem si. Znovu se mi myšlenky stočily k Reyně. Utřiďoval jsem si to v hlavě.
Musel jsem si s ní promluvit. Nepustit ji, nenechat ji mě zase odpálkovat.

Projížděl jsem se po městě až do setmění. S rozsvícením pouličních lamp jsem se vracel domů. Cítil jsem naléhavé nutkání vlítnout do jejího pokoje a všechno jí říct. Do posledního písmene i pocitu, který ve mně vřel.

Vešel jsem, bylo otevřeno, jelikož už nejspíš oba byli doma. Nad ničím jsem nepřemýšlel, kroky měly sebejistě namířeno k jejím dveřím. Otevřel jsem je. Udělal krok dovnitř. A odhodláni ze mě rychle opadlo.

Pohlížel jsem na prázdný tmavý pokoj.
Nebyla tu. Nebyla ani v obýváku a ani na zahradě.

„Reyna tady ještě neni?" zavolal jsem na Jensena, který se podle všeho nacházel ve svém pokoji.

„Ne, dneska spí u Brooke," dostalo se mi v odpověď.

Tohle byl přesně jeden z těch momentů, kdy bych nejradši okamžitě nasedl do letadla a už nemusel čekat, až mě těch pár posledních dnů dovede do blázince.